Motocestování

Po loňské a předloňské dovolené na motorce nebylo až tak těžké rozhodování, jak si užít letošního léta. Původně jsem plánoval Skotsko, začal shánět cestopisy a rozumy, ale ....... zkrátka ....s ohledem na další cestovatelské plány  a jiné okolnosti jsem se rozhodl pro malý výlet do Rumunska. Ovlivněn cestopisy v časopisu Motoroute (milovníkům cestování a cestopisů doporučuji - k nahlédnutí zapůjčím),  internetem a osobním vyprávěním kamarádů - motocestovatelů, jsem se rozhodl pro projetí severozápadní části Rumunska, pohořím Maramures, podél ukrajinských hranic, až někde k městu Campulung Moldovenesc. Tam po  prohlídce nedalekého malovaného kláštera Moldovita se stočíme k jihu. Průjezd podél jezera Lacul Izvoru Muntelui, pod ním ve městě Bicaz otočka k východu. Prohlídka soutěsky Bicaz a Červeného jezera. Pak cesta do Maďarska k Balatonu a prohlídka toho, co nám cestou přijde zajímavé. Tam pár dní lenošení a domů. S ohledem na poslední část plánu :-) byl Ivou schválen a  já mohl začít sepisovat itinerář.

                V pondělí 6.8. po deváté ranní vyrážíme. Ještě "čestné kolečko" městem, nákup posledních drobností, zastávka ve firmě Polster (výrobce masážních lehátek), ve které pracuje dcera, rozloučení, a pak už jen spojka, jednička, plyn.....a jedeme - přes Makov k dnešnímu cíli - Zemplínské Šíravě na východním Slovensku. Počasí přeje, motorka  vrní jako spokojená kočka a já se uvnitř tetelím blahem. Za sebou necháváme každodenní koloběh a začíná Dovolená.

        Dovolte mi poznámku. Už tady odpovím těm, kteří se ptají, proč motorka. Tady totiž  platí, že "i cesta je cíl". Zatímco v autě jsem hleděl na čas a otázka "kdy už tam budem" byla často jedinou konverzací pod rozžhavenou střechou, tady TO začíná prvním přidáním plynu. Prý nejkrásnější pohled na svět  je z koňského hřbetu. A dovedete si představit, jak krásný je pohled na svět, když jich máte pod sebou šedesát nebo víc? Asi ne, co:-)))? No a je toho samozřejmě mnohem víc, proč motorka.

        Tak tedy jedem. Cesta Slovenskem proběhla bez problémů. První místo, kde se chci na pár okamžiků vrátit do mládí, je město Humenné. Tam jsem strávil půl roku vojenského života a chci se podívat, jestli "naše" kasárna ještě stojí. Ano, jsou tam, sídlí v nich Záchranný hasičský sbor Ministerstva vnitra SR. Zaháním vzpomínky, projíždíme  město, pod stříškou u nějaké čistírny, či co to je přečkáváme pořádnou bouřku, která jak rychle přišla, tak taky odešla a hledáme okresku vedoucí k Zemplínské Šíravě. Na druhý pokus se daří. Přes cikánskou vesnici (brrrr-tam bych nechtěl, aby mi došel benzín...) opouštíme Humenné. Za jednou z vesnic, kterou projíždíme,  je zákaz vjezdu. Chvíli váhám, ptám se kolemjdoucí mladé slečny, která mi na otázku, jak to s tím zákazem vlastně je, k mému překvapení odpovídá, že ona tam  na motocykle chodí bežně a zatial ju nechytili. Tak si říkám, že to teda risknem a jedem. Vyšlo to, desetikilometrová cesta lesem končí u Vinianského jezera. Líbí se nám a tak bez dlouhého přemýšlení  pozměňujeme plán a  na noc zůstáváme tady.

2.den    Sluneční paprsky nám v sedm ráno dokonale prohřívají stan. Jezero je zalité sluncem, vaříme snídani, balíme. Dnes chceme opustit Slovensko, projet  nejkratší cestou Maďarskem a urazit  první stovku rumunských kilometrů. Přes Slovenské Nové Mesto vjíždíme do Maďarska. Necelé tři hodiny jízdy nám stačí k tomu, abychom se po cestě č.49 bez jakýchkoli problémů a zdržování na hranicích ocitli v Rumunsku. To nás vítá čerstvě opravenou cestou (šotolina rozhozená v čerstvém asfaltu) a nápisy, kterým vůbec nerozumím. Netvrdím, že v Maďarsku jsem něčemu rozuměl, ale tam jsem nic nehledal. Tady hledáme směnárnu, nebo něco, kde bych nakoupil lei. Po pár marných pokusech a vyptávání to zkoušíme v Satu Mare. Město je sice plné aut, ale pěkné, skoro takové na co jsme zvyklí i u nás. Našel jsem směnárnu, měním eura za lei, kurz odpovídá představě (asi 9,-Kč za lei), jen poplatek mohl být nižší.

        Po E81 směřujeme přes Botiz do Livady. Tam odbočujeme na cestu č. 19, po chvíli jsme v Negresti Oaz. Hnus, silnice je plná děr, vpravo i vlevo se opravují chodníky,což nutí chodce motat se mezi auty, čoudícími náklaďáky, koňskými povozy a poflakujícími se cikány. Nespěchám. Jedem pomalu. Jednak proto, že chceme tu směsici všeho zmatku, nepořádku a špíny alespoň trošku "prožít" a taky proto, že rychleji to prostě nejde. Za městem se už ale silnice začíná zvedat, míříme do sedla Huta Certeze.  Krajina je fotogenická, cesta na zdejší poměry slušná, po hodince klidné jízdy jsme nahoře (587 m.n.m.). Jsme v rumunských horách, na okraji pohoří Maramures. Za sedlem už by podle mapy měl být camp ve kterém chceme strávit dnešní noc. Nikde nic, tak spoléháme na náhodu.          A vyplatilo se, u cesty  nacházíme nějakou hospodu se zahradou s označením "champing". Ptám se ......a že teda jo, že za 20 lei si v zahradě můžeme postavit stan. A prý bude i koupelna a WC. Do zahrady vede kromě schodů jen díra v živém plotě. Tak sundávám boční kufry,  protláčím se do zahrady a stavíme stan.             V zahradě nás jako staré známé vítá Štefan se svojí ženou. Jsou to Rumuni, někde z jihu na poznávací dovolené po své vlasti. Je zjevně rád, že tu nejsou sami a tak se druží ostošest. Dochází na naši slivovici, jeho višňovou pálenku a povídání o všem možném. Moc nám to ale nejde, on nerozumí rusky ani anglicky a já té jeho rumunštině už vůbec ne. No, něco jsme si sdělili, něco ukázali na mapě, něco jen odkývali a něco vypili. Bylo to fajn. Po sprše (hadice se studenou vodou ve společné místnůstce s WC) jdeme spát. V noci nás opakovaně budí  štěkot toulavých psů a neustálé projíždění náklaďáků. No ale znáte to. Nakonec, když se vám spí nejlíp, tak je ráno a musíte vstát.

3.den    Po snídani se loučíme se Štefanem a jeho ženou a jedeme k turisticky známému veselému  hřbitovu - do Sapinty. Všude je plno lidí, parkujeme a jdeme se taky podívat. Náhrobky jsou dřevěné, na každém malovaný obrázek a prý veselý text ze života nebožtíka. Je to zajímavá podívaná, i když zajímavější by asi bylo, kdybychom tomu rozuměli. Dělám spoustu fotek a jedeme dál. Projíždíme Sighetu Marmatiei. Město je ucpané, pro auta otrava, my se ale prokličkováváme a za chvíli jsme venku. Kousek za městem odbočujeme vlevo na Oncesti, Nanesti, Barsanu. Jedeme pomalu - vesnicemi, kde se zastavil čas. Na prstech jedné ruky se dají spočítat domy, které nemají "vyřezávanou bránu" do dvora a u kterého není lavička na odpočinek, na sousedské klábosení a na trávení volných chvil. Kývnutím hlavy nebo zvednutím ruky odpovídáme na úsměvy a pozdravy místních.  Vychutnáváme si ten těžko sdělitelný pocit, kdy nám nic nechybí, nikam nespěcháme a je nám fajn.

        Je čas oběda, hledáme něco, kde se dá najíst. Restaurace v podobě na které jsme zvyklí tu samozřejmě nejsou, ale na konci jedné z vesnic nacházíme něco jako bufet s posezením. Neváhám a zastavuji. Rukama, nohama, rusky i anglicky objednávám nějaké klobásy, které vidím u vedlejšího stolu. Jsou trošku zvláštní, chuťově bych odhadoval pomleté plíce a nějaké - snad skopové maso a navíc nejsou v žádném střívku, jak jsme zvyklí u nás. Tvarem spíš připomínají karbanátky ve tvaru klobás. Ale jo, najedli jsme se, dokonce i pivo bylo. Po pár kilometrech stavíme v obci Barsana , kde navštěvujeme stejnojmenný klášter. Je to komplex vyřezávaných staveb v péči "řádových sester", který stojí za shlédnutí. Fotíme, dojem z celého areálu je umocněn okolními horami, krásným počasím a stylovým personálem.

  Cestou míjíme spoustu dřevěných pravoslavných klášterů, typické svou bohatou výzdobou. Občas zastavujeme a fotíme. Za obcí Sacel pokračujeme na Borsu, za ní nás čeká cesta vzhůru - do sedla Prislop (1416 m.n.m.). Nespěchám, Iva stále fotí, za každou zatáčkou nás čeká nový a hezčí výhled na panorama místních hor. Za necelou hodinku jsme na vrcholu. Tam se nezdržíme, pouze jedna fotka , a rázné anglické "no", kterým odbývám dotěrnou cikánku nutící nám borůvky. Startuji a už sjíždíme na opačnou stranu. Pozdní odpoledne se začíná měnit v podvečer, počasí se začíná zhoršovat a tak nezbývá než se poohlédnout po nějakém noclehu. Lehce přeprchá, naštěstí asi po půlhodince nacházíme v obci Ciaconesti  pension se sympatickým Vladimírem, bývalým učitelem  mluvícím anglicky, německy a trochu i česky. K večeru se do pensionu vrací i ubytovaná česká rodina. Po pár větách se dovídám, že je to kolega, motorkář, který Vladimírových služeb využívá už asi desátým rokem. Tak povídáme a vyměňujeme informace. Příjemné setkání. Pak už jen večeře na louce za domem ve společnosti několika toulavých psů, sprcha a  klidná noc na  pořádných postelích. Do oken nám celou noc bubnuje déšť.

4.den    Ráno už vypadá líp. Sice lehce přeprchá, ale jsme odpočati a připraveni cestovat a poznat něco nového. Loučíme se a jedeme dál. Dnes máme v plánu navštívit Malovaný klášter Moldovita a dojet do campu u jezera Lacul Izvoru Muntelui. Tam bychom se měli setkat se dvěma motorkáři z Bystřice, kteří na podobnou trasu vyrazili o pár dnů dříve, jenom v obráceném směru. Směřujeme přes Iacobeni po E58 do města Campulung Moldovenesc. Dotace EU na opravy cest jsou znát. Asi 6x  stojíme na semaforu, cesta  je místy podélně uříznutá, místy mám pocit, že tu někdo vylil domíchávač betonu a my se v tom prasíme. Iva se za mnou nervózně vrtí, ale nějak to zvládám, vždyť i špatná cesta jednou skončí. Pak přejíždíme řeku Moldovu a jako když mávne kouzelným proutkem jedeme po nové silnici vedoucí nás přes krásné pohoří do Vatra Moldovitei k Malovanému klášteru Moldovita. Ten byl založen roku 1532 vojvodou Petruem Rareşem a je zasvěcený Zvěstování Panně Marii. Teď je ve správě řádových sester a my se za 5 lei  přidáváme ke spoustě návštěvníků. Je to unikátní udržovaná stavba z 16. století, pomalovaná výjevy z bible. Přilehlé budovy jsou využity jako muzeum, kde jsou ve vitrínách uloženy originály obrazů, sošek a zejména ručně psaných knih od 16. až do 19. století.

            V mapě hledám místo, kde bychom se měli potkat se Zbyňkem a Robertem, určuji směr a vyrážíme. Jedeme přes Frumosu, Varnu a kousek za Prisaca Dornei odbočujeme vlevo na Stulpicami. Podle mapy je to zkratka s trošku horší cestou než jsme zvyklí. Cesta je sama díra, kaluže a bláto. Při představě, že bych po ní měl jet 50 kilometrů se asi po dvou kilometrech otáčím, protože mám obavy že cesta není ve dvou na tak naložené motorce sjízdná. Tak se potupně vracím na hlavní. Za chvíli se otřepu, prostě mi to nedá, chci to zkusit. Najíždím na další zkratku. Ta vede přes sedlo Rarau (1650 m.n.m.) a je dlouhá asi 25 km.

             Cesta není o nic lepší, ale jsem odhodlán to nevzdat. Času je dost, spěchat nemusím, tak jedem. Cesta - necesta je horší než jsem čekal, je plná volných kamenů, samá díra, místy rozbahněná od lesních strojů. Iva trošku vyšiluje, já ji uklidňuji a dělám hrdinu. Ale po pravdě - potím se až na řiti. Ne, že by hrozila nějaká katastrofa, maximálně se vykulíme do těch sraček, ve kterých jedem, ale nepatřím k těm, kteří motorkou perou, jak cikánka s děckem. Mám ji rád takovou jaká je, nepoškrábanou, bez známek větších karambolů. Dohromady plně naložení máme něco přes 400 kg a tak se musím snažit. Cesta se vždycky za zatáčkou zvedá, zadní kolo občas prokluzuje (drapák by se hodil) , Iva asi 3x na pár metrů zesedá, abych to zvládnul. Konečně jsme na vrcholku. Tam se cesta zlepšuje, jsou na ní zbytky asfaltu a já mám pocit vítěze. Motorka dostala zabrat, já ale víc. Hlavně že všechno vydrželo. Po deseti kilometrech sjezdu najíždíme na krásnou cestu podél řeky Bistrity (17B) a na nejbližším odpočivadle, kousek za vesnicí Chiril se odměňujeme"přepychovým" obědem (klobása, hořčice, čerstvý chleba a kafe).

   Po kafi jedeme dál. Počasí občas pozlobí, sem tam sprchne, ale nic co by nás rozhodilo. Bistrita ústí do jezera Lacul Izvarul, u kterého podle mapy hledáme camp. Samozřejmě nic, tak jedeme dál. Asi až po 40 kilometrech nacházím sjezd k jezeru s hledaným označením. Pro změnu - zase nic. Tak se ptám místních na možnost ubytování. Nic oficiálního tu není, ale ochotná paní nás za 5 euro "ubytovává " na své zahradě. Je to jen travnatý plácek s pasoucím se koněm. Posílám klukům gps souřadnice a ti se asi za půl hodiny objevují. Místo se jim líbí, tak se přidávají k nám, stavějí stan a už kecáme. Jsou jako my plni dojmů a zážitků z cesty a jako my se chtějí podělit. Dokonce rozdělávají oheň (výborný nápad) a pak už každý vaří co si přivezl a pije co má (alespoň nám pomohli snížit zásobu slivovice).

5. den   Ráno nás probouzí nejen zvonky pasoucích se krav, které se neškodně proplétají mezi stany a motorkami, ale hlavně slunečné počasí. Snídáme, balíme, na mapě si ukazujeme zajímavá místa, která nesmíme minout a pak už s Ivou máváme ještě v trenkách pobíhajícím klukům. Dnes nás čeká průjezd soutěskou Bicaz. Jedná se o silnici, která vede krásnou přírodou - úzkým kaňonem,  kde skalní stěny dosahují několikasetmetrových výšek. Atmosféru umocňuje množství stánků s tradičními lidovými a řemeslnými výrobky. Projíždíme pomalu, na chvíli zastavuji, kupujeme pár suvenýrů které nám doma budou připomínat toto kouzelné místo. Cesta pak vede okolo Červeného jezera a šplhá až do výšky 1256 m.n.m. Projíždíme Gheorgheni, najíždíme na cestu 13B a znovu nahoru a dolů - tentokrát sedlem Bucin (1287m.n.m).

            Pomalu a jistě se stáčíme k východu. Projíždíme "obyčejné" rumunské vesnice a blížíme se k maďarským hranicím. Zastavujeme jenom na jídlo, pak taky v nějakém vesnickém obchůdku doplňujeme zásobu chleba a konzerv. Na rady zkušenějších jsem se naučil rumunsky pozdravit, poděkovat a taky se rozloučit. Kdo z vás to zkusil, dá mi za pravdu, že to funguje. Když k tomu přidáte úsměv, tak se nestane, že vás někdo odbyte. Alespoň mi to vždycky pomohlo, všude jsem se domluvil a sehnal co jsem potřeboval.

            Blíží se večer a s ním obvyklé - kde budeme spát. Moc se nedaří, až téměř za tmy zastavuji před městem Abrud u pěkného pensionu. Těšíme se na teplou postel, ale bohužel mají obsazeno. Příjemná paní recepční nám dovoluje postavit si stan vedle v zahradě a použít přepychovou koupelnu v patře. To vše za 10 lei - prostě paráda. O večeři se dělíme s malým toulavým pejskem, který nás za to celou noc hlídá. V noci přichází parádní bouřka, stan kupodivu nepropustil ani kapku (skoro).

6. den        Budíme se do pošmourného dne. Dnes už bychom měli nocovat v Maďarsku. Jedeme nejkratší cestou přes města Varfurile, Ineu, Chisineu-Cris. Tam za benzín a jídlo utrácíme poslední lei a po cestě č.44 vjíždíme do Maďarska. Cesty jsou nádherné, nesrovnatelně lepší než rumunské. Kopce  žádné, nekonečná placka je dost nudná. K večeru opět hledáme camp. Možnosti jsou ale nic se nám nelíbí. Až ve městě Cserkeszolo přijíždíme k jednomu, který se nám zdá dobrý. Cena asi 500,-Kč se mi zdá dost vysoká, ale pak zjišťuji, že jsme v super termálních lázních a všechny bazény máme v ceně. Tak to je jiná! Stavíme stan a hurá do teplých bazénů. Nekonečná slast, víc než příjemné. Po koupeli jdeme do města na procházku, na pivo a na večeři. Tam díky své chybě (nějak jsem blbě pochopil kurz) vybírám z bankomatu v přepočtu namísto 1000,- Kč něco přes 10 000,- Kč. Od té doby neplatím nic kartou a cítím se jak boháč.(není to nepříjemné :-))) ) .

7.-10.den   Ráno se nám odsud nějak nechce a tak zůstáváme ještě další den.Válíme se v teplé vodě jak dva hrošíci, sem tam si dáváme něco k jídlu a pití. Další ráno už ale balíme a okolo oběda jsme v Siofoku, na břehu Balatonu. Místní camp se nám nelíbí, město je přelidněné a tak jedeme dál, podél pobřeží k jihu. V nedalekém Zamardi se nám líbí víc, tak stavíme stan a hurá k vodě. Travnatá pláž  je příjemná, dno je písčité ale vodu máme i po 300 metrech od břehu tak do poloviny stehen.  To je bída. Jinak je tu krásně, počasí po všechny dny nádherné, tak si užíváme hezky po masňácku.

11. den    Ve čtvrtek pak balíme a přes Bratislavu míříme k domovu. Okolo páté spokojeni dorážíme domů.

Závěr:       Splnili jsme si jedno z dalších přání, projeli kouzelné rumunské pohoří Maramures. Poznali jsme místa, kde se zastavil čas a znovu se ujistili v tom, že čím drsnější je kraj, tím příjemnější v něm žijí lidé.

            Počasí vyšlo, přestože mnohokrát mrholilo a v noci několikrát řádně sprchlo, nikdy jsme nemuseli navlékat nepromoky. Termály Cserkeszolo nás nadchly a  Balaton byl krásnou tečkou za letošní dovolenou.

                 Celkem jsme  najeli 2500 km, spotřeba 4,9 l/100km. Cena pro oba asi 12 500,- Kč.