Jdi na obsah Jdi na menu
 


Víkendové vyjížďky

Příspěvky

Šumava

11. 11. 2020

Šumava          24. – 27. srpen 2017

Rok 2017 byl pro mě rokem zlomovým. Přesně na apríla, tedy 1.dubna začínala na naší trati motokrosová sezóna. A v tu krásnou slunečnou sobotu jsem si přivodil úraz, na který mám doživotní nepříjemnou památku. Ten den jsem ukončil svá motokrosová léta a zvažoval, že se s motorkařením rozloučím úplně. Už v nemocnici jsem Ivě navrhnul, že motorky prodám, koupíme obytňák a cestovat budeme jinak. Naštěstí to neschválila a navrhla, že tu cestovní bychom si mohli ještě nechat. A tak po rekonvalescenci a prodeji motokrosové KX250 F jsem začal mít chuť si někam vyrazit. Na delší výlet to zatím nebylo, ale taková Šumava by se přece zvládla. Už poslední červencový víkend jsme tam. Jezdíme, chodíme a je nám tam jako v nebi. Třikrát se vyspíme a zase musíme domů.

Pár dnů na to sedíme v hospodě a někdo přichází s tím, že by se tam taky rád podíval. Tak proč ne, že? Do měsíce od našeho návratu jedeme znovu. Tentokrát 3 motorky, 6 lidí. Ubytování jsem zajistil v pěkném penzionu v Železné Rudě a od účastníků výletu jsem dostal příslib, že bude i pěší turistika.

sam_1758.jpg

Jedeme ve čtvrtek, po snídani. První zastávku děláme v Jindřichově Hradci. Tam si jdeme prohlídnout exteriéry Státního hradu a zámku, kterým se město pyšní už od 13. století. Pak dáváme oběd a v podvečer jsme v penzionu.

První den se o jízdě na motorce nedá ani mluvit. Jedeme jen pár kilometrů na Špičácké sedlo, tam necháváme motorky a jdeme k Čertovu jezeru, odsud pak k rozhledně Špičák. Tam dáváme pivo a po zdolání 135 schodů z vrcholu rozhledny obhlížíme šumavská panoramata. Pak pokračujeme k Černému jezeru a pomalu se vracíme k motorkám. V penzionu Lucie dáváme oběd a přejíždíme jenom kousek k další atrakci. Lanovkou se vyvážíme na 1214 m vysoký Pancíř s bohužel dnes uzavřenou rozhlednou. Pobudeme chvilku na vrcholu, někteří využívají k sešupu dolů půjčených koloběžek a ostatní se zase lanovkou suneme dolů. Sedáme na motorky a vracíme se na penzion.

Dnes je naplánovaný okruh nejznámějšími místy Šumavy. V Srní obhlížíme dřevěný kostel, pak neúspěšně hledáme Klostermanovu chalupu. V Kvildě navštěvujeme povedené infocentrum a v Borové Ladě si procházíme naučnou stezku Chalupská slať, známé rašeliniště z filmu Král Šumavy. Pak jedeme na hrad Kašperk, poslední úsek cesty zdoláváme pěšky. Tady se pro změnu točila vánoční pohádka Anděl Páně. Nakonec parkujeme na náměstí v Kašperských Horách, kde navštěvujeme Motomuzeum, úžasnou soukromou sbírku Zdeňka Bálka, který nás osobně provází a ochotně odpovídá na naše dotazy.

sam_1793.jpg

Nedělní ráno balíme a vracíme se domů. Cestou navštěvujeme Telč, na náměstí dáváme poslední společný oběd a po patnácté hodině jsme doma.

Díky přátelé.

Fotky zde: https://pabfoto.rajce.idnes.cz/Sumava_2017/

 

Broumovsko

8. 11. 2020

Broumovsko, 19. – 22. září 2019

Stejně jako v předchozích letech se nám s přáteli i v roce 2019 povedlo vyjet na prodloužený víkend. Většinou mám na starost organizaci já, tentokrát tomu překvapivě nebylo jinak. Moc si té důvěry vážím smiley.

Volba padla na broumovský výběžek. Ubytování jsem zajistil v Green Valley Parku Stárkov, v nádherné liduprosté lokalitě asi 20 kilometrů nad Náchodem. Ve schránce u recepce jsme si vyzvedli klíč a čisťoučká chata se třemi pokoji v patře a společenskou místností s krbem a kuchyní se nám stala na tři dny domovem. Jak je dobrým zvykem, v posledním supermarketu před cílem jsme nakoupili proviant, jehož množství odpovídalo týdenní spotřebě školního zájezdu smiley.

p9208156.jpg

Najít v této lokalitě zajímavé turistické cíle nebyl problém. První den směřujeme do Adršpašských skal. Turistů už moc není, po mrazivé noci nás zahřívá sluníčko a tak si tuto krásu vychutnáváme plnými doušky.

Po obědě z vlastních zdrojů (jak jinak) se přesouváme zase jen pár kilometrů do Broumova. Tady se zásluhou silničních uzávěr trošku ztrácíme, ale podstatné je, že máme štěstí a bez dlouhého čekání jdeme na prohlídku místního benediktinského kláštera. Mladý a historií zapálený průvodce nám poutavě líčí nejdůležitější milníky a události kláštera, jehož historie sahá do 13. století. Tehdy bylo místní panství věnováno Přemyslem Otakarem I. do správy benediktínskému řádu. Na bývalé pevnosti pak byl vybudován klášter s gotickým chrámem. Za husitských válek do kláštera přesídlil opat z Břevnovského kláštera a za komunismu se z kláštera stal internační tábor pro řeholníky a řeholnice. A konečně po sametové revoluci je klášter opraven a otevřen pro návštěvníky. Asi nejzajímavější byla knihovna s více jak 17 000 svazky a nejkrásnější interiér barokního kostela sv. Vojtěcha.

p9208238.jpg

Večer se nám z útulné chatičky nikam nechce. V krbu praská dřevo, kuchař Vítek se činí, jídla a pití máme dostatek, tak není důvod někam chodit. Navíc se k nám přidali ještě dva kamarádi, tak je o zábavu postaráno.

Další den, v nezvyklém počtu pěti motorek vyrážíme do Polska. Jedeme se podívat do šedesát kilometrů vzdáleného podzemního města Osówka. Jedná se o utajený komplex nacistické říše, který vznikal na konci roku 1943, kdy Němci zahájili v Sovích horách stavbu objektů Riese. Vznikaly tak pozemní obranné systémy a podzemní chodby. Účel prací byl udržován v tajnosti. Dodnes není jisté, zda to mělo být tajné sídlo Adolfa Hitlera nebo to měly být haly pro podzemní zbrojovky, ve kterých se měly vyrábět tajné zbraně. Práci vykonávali dělníci a vězni z koncentračního tábora Gross-Rosen. Prohlídka stála za to, i když z polského výkladu nám hodně uniká. Představa, jaké podmínky měli dělníci pro život a práci je děsivá. Po návratu z podzemí si každý uvědomí, v jak krásné době máme štěstí žít.

Druhým dnešním cílem má být rozhledna Velká Sova, ještě v Polsku. Ač nás tam GPS vede z několika stran, zklamaně zjišťujeme, že se na ní dojet nedá. Jedině pěšky, ale na to nikdo z nás nemá chuť. Tento cíl tedy vzdáváme a pomalu se vracíme na základnu.

Je tu poslední den. Kluci se oddělují, my zůstáváme zase 3 motorky a vydáváme se k domovu. Cestou jedeme přes Dobrušku, tak si děláme zastávku u rodného domku českého buditele F. L. Věka. Dále pak navštěvujeme Opočno, kde absolvujeme celý prohlídkový okruh stejnojmenným zámkem. Pak už jen jízda, krátké zastávky na benzince a pozdě odpoledne jsme doma. Díky přátelé.

pb

Fotky zde:   https://pabfoto.rajce.idnes.cz/Broumovsko/

 

 

 

Tábor, Karlštejn, Svatojánské proudy

6. 11. 2020

Tábor, Karlštejn, Svatojánské proudy

5. - 8. květen 2018

Zatímco na dovolenou jezdíme s Ivou sami, na víkendové vyjížďky vyrážíme většinou s přáteli. Jsme stabilní 3 manželské páry, jejichž složení dokázal ovlivnit jen ten Nejvyšší. Poprvé jsme společně vyjeli už v roce 2010 na Ukrajinu a od té doby se nám povede každý rok alespoň jeden společný víkend.

Na začátku května 2018 jsem zamluvil 3 noci v Táboře. Cílem bylo poznat město samotné a hlavně okolní turistické atrakce. Vyjíždíme po snídani, cestou zastavujeme na kafe, svačinku, oběd a nakonec kousek před cílem v supermarketu k nakoupení proviantu. Večer pokecáme, poplánujeme a jdeme spát.

Ráno je počasí jak vymalované. Po dobré snídani nasedáme na odlehčené motorky a směřujeme na hrad Karlštejn. Cesta bez problémů, parkování zdarma, tak jdeme. Z parkoviště pěšky je to k hradu asi 1,5 km. Cestu lemují stánky se suvenýry a občerstvením a před námi se vypíná majestátní panorama hradu. Lidí je tu hodně, ale organizace klape na jedničku tak po chvilce čekání jdeme na prohlídku. Přestože se jedná asi o nejpopulárnější český hrad založený  ve 14. století vybudovaný českým králem a římským císařem Karlem IV. jako místo pro uložení královských pokladů, někteří z nás jej dnes navštívili poprvé. Prohlídka splnila očekávání, horší pak bylo najít volný stůl ve slušné, nepředražené hospodě. Po několika pokusech se daří a ukojeni duševně i materiálně můžeme dál.

p5062020-upr.jpg

Cílem je sotva 15 km vzdálený lom Velká Amerika. Je to jeden ze soustavy někdejších vápencových dolů. Kromě vlastní těžby vápence jsou tato místa spojena s trempinkem, speleologií, filmováním a v poslední době hlavně s turistikou. Nikdo z nás tu ještě nebyl, tak je to pro nás další střípek v objevování zdejšího kraje. Zpáteční cestu nám prodražuje malá pokutička za rychlou jízdu, ale plánovanou zastávku děláme až na Žďákovském mostě. Tento jednoobloukový železný most z roku 1967 byl ve své době největším svého druhu na světě. Je dlouhý přes 500 m, silnice je 50 m nad hladinou a hloubka vody Orlické přehrady, jejíž břehy most spojuje je tu až 60 m.  V porevoluční době místo, kde se novodobí gangsteři zbavovali svých nepohodlných svědků.

p5062073.jpg

            A jsme zase doma (na ubytovně). To společné cestování má jednu nespornou přednost. Nejenom to, že máme „kuchaře“, který vždy perfektně stará o naše žaludky, ale zábava a sdělování dojmů je vždycky šťavnatější. Tak je tomu i tentokrát. Bez pořádné svačiny (pokud možno k ohřátí) se nejede.

Další den máme namířeno do Štěchovic. Tentokrát se z nás stávají pěší turisté. Na konci Štěchovic, u vodní elektrárny začíná Naučná stezka Svatojánské proudy. Stezka je zaříznuta do břehu Vltavy, povětšinou s krásnou vyhlídkou na majestátní řeku. Nejznámější místem na stezce je Osada Ztracená naděje, spojená s počátky českého trempinku na počátku 20. století. Asi devítikilometrová stezka končí v Nových Třebenicích, odkud se k motorkám vracíme autobusem.

Pozdě odpoledne jsme zase doma. Vítek připravuje skvělé jídlo a některým se po něm už nikam nechce. Tak jdu s holkama sám. Jdeme přes Klokoty, kde navštěvujeme poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie. Jedná se o působivý barokní areál s ambity z počátku 18. století. Pak přecházíme Lužnici a stoupáme starým městem na náměstí Jana Žižky. Trošku to obhlížíme a u piva v jedné ze zahrádek hodnotíme celý výlet.

Ráno balíme a bez zastávek, které by stály za zmínku jsme odpoledne doma. Díky přátelé, tak zase příště.

Fotky zde:  https://pabfoto.rajce.idnes.cz/Tabor%2C_Karlstejn%2C_Svatojanske_proudy/