Motocestování

 Každý má své sny. Je krásné snít, co by bylo kdyby...... a příjemné je, si nějaký ten sen splnit. Nám se to letos povedlo. Po několika dovolených, kdy jsme ze sedadla své motorky poznávali okolní země jsme postupně začali pokukovat po krajích vzdálenějších .

           Cestování na motorce nás docela chytlo, ale jsou na světě místa, kam se bez letadla v rozumném čase dojet nedá. Přestože vím, že létání není zrovna moje hobby, dávám sám sobě  předsevzetí, že až to přijde, tak to prostě nějak vydržím. Pročítáme spoustou zajímavých cestopisů, posloucháme povídání známých, kteří už měli to štěstí a vycestovali za hranice Evropy a prohledáváme  internet.  Máme mlhavý sen, nekonkrétní cíl, nejasnou představu a nedostatek peněz.

            A jak už to v životě chodí, pomohla náhoda. S Radkem a Lenkou se známe už dlouho. Jejich povídání o Thajsku doprovázené spoustou nádherných fotek nás nadchlo. Jednou, u skleničky vína, jsem nesměle a snad ani nepříliš vážně vyřkl přání se příští podobné akce zúčastnit s nimi. A kupodivu, až mě to skoro zaskočilo, se Lenka chytla a náš sen začal pomalu nabývat reálnou podobu.

            Moje první návrhy byly Jihoafrická republika nebo Keňa. Lenka přišla s návrhem jet do Malajsie. Znala už totiž sousední Thajsko a byla by to taková sázka na jistotu. Já jsem nerad opustil představu safari projížděk národními parky Afriky, ale s ohledem na zhoršující se bezpečnost turistů na černém kontinentě, na levné letenky do Malajsie a s vědomím že první představa byla pouze "někam dál vyjet" jsem se k návrhu bez větších křečí připojil. A Iva nebyla proti.

            Od počátku bylo jasné, že "vedoucím zájezdu" bude Lenka. Zkušená cestovatelka, schopna takovou cestu zorganizovat, zajistit letenky a vše potřebné, navíc jediná z nás, mluvicí anglicky. Termín byl s ohledem klimatické poměry v Malajsii, na ceny letenek a na "protivnou" zimu u nás stanoven na březen, délka byla limitována maximálním počtem dnů, které Lence její zaměstnavatel povolil. Pak už následovalo podrobné studování cestopisů, plánování trasy, očkování, shánění antimalarik, peněz, letenek,  dokoupení cestovatelského vybavení a řešení spousty dalších drobností. Mezi tím probíhá několik schůzek k doladění programu, upřesňujeme termín přeletu na Borneo a zpět  a sledujeme kalendář, protože termín se kvapem blíží.

            Den D, sobota 8.3. 2008 (pamětníci vzpomenou, že se už odedávna jednalo o "příjemný den :-)))"). Po obědě nasedáme do auta a jedeme do Prahy. Tam nás čeká Lenka s večeří, po ní si pak připíjíme na následující týdny a dobře naladěni jdeme spát.

            Ráno vstáváme podle plánu a vyrážíme probouzející se Prahou směr Mnichov. Času máme relativně dost, nic by nás nemělo zaskočit. Sice jsem Radkovi říkal, že časová rezerva by nebyla marná, ale copak si dá říct? Nálada je dobrá, jedeme, není co řešit.......najednou však Radek docela vážně pročísne poklidnou atmosféru sdělením:".......a sakra, bliká na mě STOP!? ?"   ......No v nás by se krve nedořezal. Zastavujeme u první pumpy, hledíme po sobě a říkáme si, už je to tady....auto nejede, nestihneme letadlo, to to pěkně začíná...... . Hledíme s Radkem pod kapotu, vše se zdá dobrý, snad jen oleje chybí víc než je zdrávo. Dolíváme jej a pro jistotu i vodu. Kupodivu debilní světýlko zhasíná a my znovu nabíráme ztracený klid.  

            V Mnichově jsme včas, auto necháváme v ulicích nedalekého městečka a poprvé na vlastních bedrech zkoušíme kolik vlastně váží naše zavazadla. Moc:-((. Vlakem se dostáváme na letiště. Tam následuje bezproblémové celní odbavení a přesně ve 14.10 to začíná. Čumák Boeingu jde nahoru, moje srdce padá někam dolů,  Iva mi křečovitě svírá ruku (je to její první let v životě) a zjevně na tom není o moc líp. Nu což, vystoupit se nedá, nějak to budeme muset vydržet. Do smrti nechápu usmívající se stevardy a křenícího se Radka s Lenkou, kterým se létání snad líbí :-))). V tu chvíli bych je s chutí všechny poslal do blázince........

            Musím ale uznat, že "to moc nedrncalo", dokonce i oběd jsem snědl a uznal, že byl vynikající. Po třech hodinách přistáváme v Káhiře, kde budeme muset asi 8 hodin čekat na další let. Venku je  20°C, pospáváme na lavičkách v hale, pozorujeme noční život letiště.

 Konečně je ³/₄ na 4 a my vstupujeme do Aerbusu 340. Kolos. Nic jiného mě nenapadá. Nevěřím, že to poletí, přece není možné aby se těch 200 tun odlepilo od země :-))). Rozpětí křídel 60, délka letadla 63 metrů. Prostor pro úctyhodných 550 lidí. Loučím se s pevnou zemí pod nohama a nechávám vše osudu. Překvapuje mě, že v letadle je jen asi čtvrtina obsazených sedadel. Asi to moc ekonomické nebude, ale to není moje věc. Let je příjemný, většinou velice klidný. Já mám ale stejně pochybnosti a kromě pilota jsem asi jediný kdo nespí....:-))). Nad ránem přistáváme v indické Mumbai. Tam se střídá pár cestujících, do letadla přichází parta uklizečů a dává jej do pořádku. Necelé dvě hodiny a míříme zase vzhůru do oblak.

            Po čtyřech hodinách letu, v osm večer místního času  dosedáme na letiště v Kuala Lumpur (KL). Jsme v Malajsii, v zemi s 26 miliony obyvatel, z nichž 60% tvoří malajci, 25% číňané, 7% indové a zbytek ostatní národnosti. První s čím se setkáváme, je vedro a  vysoká vlhkost. Taková permanentní sauna. Všude hučí klimatizace a tak jako u nás se v zimě topí, tak se tady po celý rok většina prostor klimatizuje. Bez toho si člověk moc neodpočine, bez klimy je všude horko.

            Letiště je asi 60 km od KL. Po odbavení se po nás vrhají nahaněči (tak je to všude kde se objevíme, z batohy i bez), kteří nás směřují k autobusu.Ten nás za 10 MYR/os veze téměř do centra KL (1 MYR-tj.malajský ringgit = 5,30 Kč). Vysedáme na nádraží a zase se po nás vrhají - tentokrát taxikáři. Potřebujeme zavést do China Townu (čínské čtvrti), což je asi 5 km. A tady přichází to, co nás bude provázet celým pobytem v Malajsii - smlouvání. Z nabízených 35 MYR to Radek nekompromisně stahuje na 15. V okamžiku, kde je cena dohodnutá, jsme my a kupodivu i taxikář spokojeni. Zprvu se zdálo, že ho jakékoli snížení ceny položí, teď se usmívá. No, budeme si muset zvyknout.

            Už za tmy vysedáme v čínské čtvrti. Já s Ivou hlídkujeme u batohů a Radek s Lenkou shánějí ubytování. Našli 4-lůžkový pokoj s klimatizací za 85 MYR pro všechny. Nic moc, jenom malý kutlošek s koupelnou. Na jedno přespání ale stačí. Je skoro půlnoc, máme hlad a tak jdeme do města sehnat něco k jídlu. Život se tu odehrává hlavně na ulici, stánky a stravovny fungují od rána do noci. Ani tak pozdě večer není problém najít na místní poměry slušnou restauraci a poprvé okusit malajské jídlo. Výběr je přes pokročilou hodinu ještě slušný, tak dáváme kuře s rýží. Místní jsou zvyklí si každé sousto namáčet do příšerně ostrých omáček, které přidávají v malých mističkách ke každému jídlu. Zkoušíme to, ale je to děsně pálivé a shodujeme se na tom, že se obejdeme. Ceny jsou příznivé, domorodci ochotní a slušní, a tak první setkání splňuje naše očekávání.

 Ráno poprvé balíme. Zatím to ještě moc nejde, ale za pár dnů  z toho bude rutina. Moc se ve městě nezdržujeme, jdeme necelý kilometr na nádraží a zjišťujeme první spoj do oblasti Cameron Highlands s proslulými čajovými plantážemi. Narážíme na první náhončí, kteří nabízejí "zaručeně nejlevnější a  jediný možný" autobusový spoj. Zkušeně odmítáme a hledáme sami. To je korunováno úspěchem, za 23 MYR na osobu máme sedadla v luxusním autobusu, který nás poveze asi 200 km na sever. Odjezd je až ve 13 hodin, a tak čas trávíme v nádražní hale, která je přímo nad stanovišti autobusů. Pod stropem tu visí pár  věčně se točících ventilátorů, které jen lehce snižují už po ránu třicetistupňové vedro a mixují vůně jídla s pachem výfukových plynů. Mezi lidmi pobíhají nahaněči cestujících s vysílačkami a v tom všem tu čeká spousta pasažerů všech barev, ras a národností. Hala je doslova obložena stánky všeho druhu, koupíte tu nač si vzpomenete. My jako spousta jiných cestujících posedáváme, sem tam  kupujeme něco na zub, fotíme a pozorujeme zdejší cvrkot. Po obědě pak nasedáme do autobusu a míříme  do města Tanah Rata. Tam z nabízených ubytování vybíráme pro nás to nejvhodnější, dáváme něco na zub a brzy jdeme spát. Ráno nás čeká první džungle trek.

 Říkal jsem si, jak se dobře vyspím, ale sotva jsem usnul, jsem zase vzhůru. Iva se vrtí,  po chvíli zjišťuji, že taky nespí. Trvá to snad 2 hodiny, než znovu zaberu. Ráno se dovídáme, že Radek s Lenkou na tom byli podobně. Pak nám došlo, že zaběhlý biorytmus chce svůj čas, že posunutí o 6 hodin udělalo své.

            Balíme jen příruční batohy a za 1 MYR/os jedeme autobusem do 8 km vzdáleného Brinchangu, odkud vyrážíme ke stejnojmennému vrcholu. Stoupáme pořád nahoru a asi po 3 km  vcházíme do opravdové džungle. Je tu teplo a snad 100% vlhkost. Přes hustou zeleň všech známých i neznámých stromů se sem sluníčko téměř nedostane. Ze všech stran k nám doléhají nezvyklé zvuky ptáků, pod nohama to mlaská a my se drápeme pořád výš. Zpočátku dáváme pozor, ať se neušpiníme, ale za chvíli  musíme při přelézání kořenů zapojit i ruce, vzájemně si pomáhat a na to že začínáme být jak prasata už moc nehledíme. Asi po 3 hodinách jsme na vrcholu (2040 m.n.m.). Počasí ale moc nepřeje, lehce poprchá a viditelnost je skoro nulová. Zklamáni ze špatného výhledu scházíme druhou cestou dolů, do míst  kde by měly být čajové plantáže. Zprvu nevidíme nic, ale pak to přišlo. Jako mávnutím kouzelného proutku se mlha ztrácí, objevuje se sluníčko a všude okolo nás jsou čajové keře. Překrásný pohled na kopce poseté čajovými pásy, mezi nimiž se sklání česáči nad svým živobytím. My nadšeně fotíme, ochutnáváme zelené lístky (nic moc, trochu nahořklé) a zkoušíme, jaké to je, být sběračem čaje. No, asi hodně tvrdý chleba :-(((. Procházíme po cestách mezi miliony keřů až do nedaleké čajové fabriky na krátkou exkurzi. Posloucháme výklad a přes sklo sledujeme zaměstnance provozovny. Pak v místní prodejně ochutnáváme vzorky čajů a kupujeme něco domů. Jdeme dál a sestupujeme do další vesnice. Tam na tržnici ochutnáváme místní dobroty, navštěvujeme nedalekou motýlí farmu a autobusem se vracíme zpět. Večer plánujeme další program. Volíme pár dnů pobytu na ostrově Langkawi. Ráno tedy autobusem dál na sever. Cesta  je improvizace, tak uvidíme co zítřek přinese.

  Tentokrát nasedáme do autobusu trošku jiné kategorie než minule. Sice v něm hučí funkční klimatizace, ale zvuk motoru a interiér mi připomíná starou vétřiesku. Řidič se s tím taky moc nemaluje a tak je jízda docela dobrodružná. Cesta končí jízdou přes 13ti kilometrový most na ostrov Penang, odkud nám na ostrov Langkawi dle slov řidiče jede co chvíli loď. Nejela :-(((.  Musíme zpět na pevninu, taxíkem do Alor Setaru a odtud pak už lodí na Langkawi. Původně "pevnou" cenu 240 MYR za všechny, kterou nám nabízí mluvčí skupiny taxikářů snižuje Radek novou fintou na 180 (odchází k jinému taxikáři, pak se vrací a přes Lenku  oznamuje "neoblomným" taxikářům, že jdeme ke kolegovi, který nás zaveze za 180. Těm pak nezbývá než slevit - mimochodem - ten taxikář chtěl taky 240, ale copak se při smlouvání musí říkat pravda ? -:)))  ). Nasedáme a jedeme do 80 km vzdáleného Alor Setaru. Máme docela štěstí, loď odplouvá asi za půl hodiny. Za chvíli už házíme batohy do podpalubí  a usedáme do silně překlimatizované lodi. Oblékáme mikiny a hřejeme se lokem slivovice. Za 1,5 hodiny vysedáme.

            Ubytováváme se v nádherném Quest housu. Po celodenním cestování jdeme koupit plechovky s pivem. Zjišťujeme, že Langkawi je v bezcelní zóně, což nám poskytuje plechovečku piva za necelé 2 MYRy (jinde za 6 !). Takže nezůstává při jednom a příjemně znaveni jdeme spát.

            Celý další den lenošíme na pláži a ve vodě, teplota neskutečná, lidí málo, idylka. Plánujeme co další dva dny, rozhodujeme se pro půjčení skútrů a procestování ostrova. Ráno si  za  45 MYR na 2 dny půjčujeme skútry  a vyrážíme na výlet (skůtry Modenas 125 - 4T).

            Projíždíme nevelký ostrov, sluníčko pálí, ve stínu je téměř 40°C. Nacházíme překrásné liduprázdné pláže, koupeme se, osvěžujeme ledovou kávou a ovocem. Předsevzetí, že nebudeme konzumovat cokoli z  ledem už dávno vzalo  za své, v praxi zjišťujeme, že to nelze dodržet. Snad to naše útroby zvládnou.  Míjíme kaučukové plantáže a k novým zážitkům patří naše první setkání s makaky. Jsou roztomilí, krotcí a mlsní. Objevujeme další liduprázdné pláže, koupeme se, užíváme pohody.

            Až k večeru se vracíme do našeho Qest housu. Procházíme ulice plné stánků a obchodů, večeříme. Pak přejeme Radkovi k svátku a dáváme pár loků slivovice. Ty zapíjíme vychlazeným pivem a  klábosíme dlouho do noci.

            Budíme se do dalšího slunečného ráno. Na skútrech chceme dojet na druhý nejvyšší vrchol ostrova. Stavíme u benzínky a tankujeme (litr za 2 MYRy!). Kopce skútry zvládají skvěle, teplota nahoře je o něco nižší, takže příjemná změna. Z vrcholu se nám naskýtá nádherný pohled na sluncem zalitý ostrov. Pár fotek a sjíždíme dolů. Projíždíme města a vesnice, sledujeme každodenní život obyčejných lidí. Problémem zůstává jízda vlevo, nejhorší se zdají být kruhové objezdy a křižovatky vůbec. Přestože dávám pozor, byl jsem několikrát  tak zblblý, že jsem raděj zastavil abych si srovnal v hlavě, kde je vlevo a vpravo :-))). Naštěstí jsme to přežili bez ztráty kytičky.

            Ráno vracíme skútry a  pobyt na Langkawi se nachýlil ke konci. Zítra se lodí přesuneme na Pennang, další den nás čeká přelet na Borneo.

 Vstáváme po šesté, letadlo letí v 10.15 . Odbavení probíhá bez problémů, máme zjištěno, že na vnitrostátním letu je možno mít zavazadlo do 15 kg. To se netýká příručního batohu. Za váhu navíc se platí. Až při odbavení zjišťujeme, že jsme přes váhu a tak narychlo předěláváme věci do příručních batohů, které s sebou bereme na palubu. Odbaveni spokojeně čekáme v hale. V tom se Radek mimochodem zeptá: "Pavle, nemáš v baťůžku něco ostrého?" Ve mě by se v ten moment krve nedořezal. "Ty vole, mám. Tři nože!" ...........Co teď??? Batohy už odjely a s noži mě na palubu nepustí. Pobíháme ve frontě lidí, kteří  ještě s velkými batohy čekají na odbavení. Lenka se je snaží uprosit, aby nám nože vzali, že si je po vystoupení z letadla u nich vyzvedneme. Začínáme být středem pozornosti, nikdo nám nechce vyhovět (ani se jim nedivím). Nechci se smířit s myšlenkou přijít o své nože, tak Lenka dělá co umí. Nakonec se to povedlo oficiální cestou, pikolík nám zabalil malý balíček, který odbavujeme zvlášť. Omyl nás celkem vyšel asi na 20 MYRů, což je fajn. Po docela stresujícím zážitku nastupujeme do zánovního letadla a po necelých 2 hodinách klidného letu dosedáme na letiště v Kota Kinabalu.

            Vítá nás exotikou vonící ostrov - Borneo. Jeho větší část zaujímá Indonésie, sever patří Malajsii. Tu tvoří dva státy, Sabah a Sarawak. My navštívíme pouze severnější Sabah, na západě omýván Jihočínským, na severu Sulským a na západě Celebským mořem. Lidí tu ale moc nežije. Přestože  2/3 plochy Malajsie je na Borneu, žije tu jen 20% obyvatel.

            Naším prvním cílem je pokusit se vylézt na nejvyšší horu ostrova, na 4095 m vysokou Mount Kinabalu. Zjišťujeme situaci, ale moc dobře to nevypadá. Jelikož na horu se "leze" 2 dny, je třeba mít asi v polovině cesty,  v místě zvaném Laban Rata rezervováno ubytování. A to my nemáme. No uvidíme na místě.

            Je odpoledne, máme dost času, tak jdeme navštívit Kota-Kinabalskou tržnici. Je tu všechno, nač si vzpomeneme. Jsou tu ryby syrové, grilované, pečené a solené, ovoce všech druhů, drůbeží maso, vejce, pečené sladkosti a já nevím co ještě. A hlavně stánkaři, nabízející cokoli s odhodláním splnit i nemožné. Ochutnáváme od všeho trošku a vše zapíjíme ledovou kávou.

 Ráno po nezbytném smlouvání ceny nasedáme do taxi a jedeme do Národního parku Kinabalu. V autě  zjišťujeme, že naším spolucestujícím je Čech. Příjemný mladý vysokoškolák, který už třetím rokem pracuje na Srí Lance pro nadaci Člověk v tísni. Je manažerem u  firmy, která staví domy pro lidi postižené tsunami. Docela dobře se s ním povídalo, vyjel si sem se svou anglickou přítelkyní na několikadenní výlet.

            Za dvě hodiny už jsme v  recepci národního parku. Zatím to vypadá dost blbě. Chata v Laban Rata je totiž plná. Snad nám zítra pomůže Efendi, člověk na kterého se tu všichni odvolávají. Doufejme. Večer se definitivně rozhodujeme, jestli se vůbec do celé akce pustíme. Začíná nám totiž docházet, že to nebude žádná sranda. Tady totiž každou chvíli prší, počasí ve 4000 metrech je hodně nestálé a teplota klesá až na 5°C. Po chvilce pravdy, kdy každý říká svůj názor padá definitivní rozhodnutí. JDEME DO TOHO!

            Ráno se sháníme po Efendim, který vše řeší a nabízí nám velmi, velmi skromné ubytování v Laban Rata. Je to dělnická buňka, bez topení, bez lůžkovin. Pokud ale chceme jít, není o čem přemýšlet.  Bereme. Každý platíme  necelých 200 MYRů, seznamujeme se s průvodkyní Lolou, dostáváme na krk visačky a pak už jen nahoru. Asi 5 hodin stoupáme do Laban Rata ( 3272 m.n.m). Méně kyslíku ve vzduchu se  projevuje mravenčením v konečcích prstů, jinak to ale zvládáme bez větších problémů. Chce to jenom nespěchat a stále pomalu šlapat výš a výš. Okolo třetí odpoledne jsme v buňce, která je trošku horší, než jsme čekali. Zima, lamelová okna kterými nádherně táhne a rozvrzané postele s ušmudlanými matracemi. Musíme to ale vydržet. Někde v koutě jsme objevili starý olejový radiátor. Strkáme vidlici do zdi a zkoušíme co bude. Asi 3x vypadla elektrika a  máme strach, že na nás někdo vletí. Pak si počtvrté dodáváme odvahu. Hurá, radiátor je vlažný a tak alespoň pocit že topíme nám pomáhá vyhřát spacáky. Venku lije jako z konve, na Lenku  přichází  pořádná běhavka a tak začíná být "veselo". Vstávat musíme o půl třetí, abychom na vrcholu byli za svítání. Tak "dobrou noc".

Po částečně probdělé noci vylézáme z jakž takž teplých spacáků do studeného rána. Jsou 3 hodiny ráno, naštěstí neprší. Je tma a docela velká zima. Po hrnku čaje a skromné snídani vyrážíme. Čelovky na hlavách, oblečeni do všeho co máme s sebou. Sem tam doháníme skupinku turistů, pokoušejících se o totéž.  Docela to jde, chce to jít opravdu velmi, velmi pomalu, šetřit dechem i silami. Lenka si co chvíli odbíhá a cesta se  pro ni stává opravdovým utrpením. Je však odhodlaná to nevzdat. Pomalu, stále výš, jdeme za svým cílem. Obloha je jasná, blíží se vrchol a taky šestá hodina ranní. Já se snažím zrychlit, abych byl na samém vrcholku včas. Po chvíli  jsem zadýchaný, jako bych běžel maraton. Ale stíhám to. Z nejvyššího vrcholu Bornea čekám na první sluneční paprsek. Pár minut po mně přichází Iva, za ní už i Radek s Lenkou. S otevřenou pusou sledujeme východ slunce. Fantastický zážitek. Jsme šťastni, že jsme to dokázali! Fotíme jak pominutí, užíváme dosažený cíl. Snad nejvíc to ale prožívá Lenka, která si výstup opravdu protrpěla. Navíc má dnes narozeniny a chtěla na vrchol stůj co stůj. Povedlo se! Vytahujeme drobné dárky a přejeme jí vše nejlepší. Řádným lokem "trnkové" zapíjíme její narozeniny i zdolaný vrchol.

  Po necelé půlhodince strávené na vrcholu se obracíme a začíná cesta zpět. To, co jsme vyšlapali na dvakrát, musíme do večera sejít. Není to vůbec jednoduché. Už to není o krátkém dechu, ale o nohách. V polovině cesty se nám už podlamují kolena (doslova) a každý krok začíná bolet. Děláme přestávky, ale jde to hůř a hůř. Iva má na krajíčku, většinou jde bokem, sem tam i pozpátku. Trpí , ale musí vydržet. My ostatní už toho taky máme plné kecky. Přestávky jsou stále častější, naštěstí každá cesta má svůj cíl. Opravdu zničeni přicházíme dolů, loučíme se s Lolou a hurá do našeho přechodného domova. Tam už sprcha, jídlo, líčení zážitků a spřádání dalších plánů. A postel!

 Včerejší námaha je znát. Svaly bolí, ale vstávat se musí. V devět hodin už sedíme v autobusu a míříme na východní pobřeží Bornea, do Sandakanu. Hodiny cesty a kolem nás stále palmy. Sem tam farma na zpracování palmových semen z nichž se lisuje olej, jeden z hlavních příjmů Bornea. Vysedáme pár kilometrů před Sandakanem, v Sepilogu, který je známý orangutanní záchrannou stanicí. Moc nás to ale nenadchlo. Něco mezi ZOO a cirkusem. Po lávkách procházíme zahradou, přicházíme ke stromům s ještě vyššími lávkami. Na ně postupně šplhá po lanech asi 10 orangutanů, pak přicházejí zřízenci s banány, krmí je a za hodinku je po všem. Docela drahý, pro nás 30 MYR/os, pro místní je to za 5 MYR.

            Do Sandakanu zbývá asi 10 km. Autobus už prý dnes nejede, tak dáváme za vděk malé dodávce. Na korbě se se skupinou místních dělníků vezeme do města. Na křižovatce se naše cesty dělí, dál pojedeme městským autobusem. Ten stojí za to. Průvodčí pořád něco organizuje, přesazuje nás, pořád někam překládá naše batohy, docela se bavíme. S námi i ostatní cestující. A čím je tu víc lidí, tím je veseleji. Bus stál 3 MYRy, zábava byla k nezaplacení.

            Po ubytování se v docela slušném penzionu procházíme město, dáváme něco k jídlu a upřesňujeme si další cestu. Zítra jedeme autobusem kousek na jih - do Semporny.

 Po šesti hodinách jízdy autobusem, z nichž pět hodin nevidíme nic než palmové plantáže, vysedáme v Semporně. Vystupujeme na nevábném místě, snad na nádraží. Vítá nás smrad, špína a hluk. Je neděle, u nás velikonoční. Některé obchody jsou sice zavřeny, ale ulice jsou plné lidí kteří se snaží něco prodat. Mezitím pobíhají děcka, smějí se na nás, zdraví nás anglickým "heloo" a vzápětí natahují ruku se slůvkem "many". Nic jim nedáváme, ony se jen zasmějí a běží dál. Ne, nejsou dotěrné, jenom to zkouší, co kdyby... Všímám si, že některé jsou bosky.

              Semporna má obrovskou tržnici, na které trávíme spoustu času. Nasáváme místní kolorit, pozorujeme trhovce, kteří co nejhlasitěji nabízí své zboží a snaží se prodat. Bavíme se, sem tam ochutnáváme místní speciality, u ledové kávy plánujeme další program. Chceme strávit pár dnů na některém z nedalekých ostrůvků, kde budeme užívat šnorchlování, lenošení a sluníčka. Víme, že jsou tu "cestovky", které toto mají v programu. Po zkušenostech jiných volíme agenturu "Uncle Chang", domlouváme podrobnosti a čas. Platíme si čtyřdenní pobyt na 20 kilometrů vzdáleném ostrůvku Mabul. Cena za cestu lodí a ubytování s plnou penzí je 230 MYR/os. Tak tedy pozítří.

            Další den máme volněji, jdeme tedy do banky směnit peníze. Před MAYBANK přicházíme 15 minut před otevřením. Jsme první. Během těch 15 minut do otevření se už okolo vchodu mačká asi 100 hlavý dav. Vzpomínáme na fronty u nás v dobách nedávno minulých a celkem zkušeně se jako první dostáváme k přepážce. Úřednice nás však odkazuje na protější okénko. Tam už je ale fronta. Místní tu dostávají nějaké lístky, snad s pořadím. Když se dostaneme na řadu a říkáme co chceme, chce úřednice vidět naše dolary. Bere je, odchází s nimi někam dozadu,  my po sobě bezradně hledíme a nechápeme. Po chvíli se s nimi vrací, říká OK, ale že zatím neznají dnešní kurz a máme tedy čekat! Přepočítáváme si vrácené dolary, naštěstí nic nechybí. Nedovedu se představit, co bychom dělali, kdyby nebyly všechny. Zatím mám čas se rozhlédnout. Napočítal jsem tu asi 100 zákazníků, 10 úředníků a 3 ozbrojené policisty. Jeden má pistoli, dva mají brokovnice. Čekáme dál. Před jedenáctou nám úřednice sděluje, že stále neznají kurz, nejde prý internet. Po chvíli navrhuje, že nám smění za páteční kurz, my souhlasíme a začíná proces. Dáváme dolary druhé úřednici, ta je snad 5x přepočítává, vypisuje 4 průpisy nějakého průvodního lístku, nese je i s  našimi penězi       3. úředníkovi. Ten si  je  2x  přepočítává, vrací nám jedno a  pětidolarovky (drobné prý nemění) a konečně  nám  vyplácí  MYRy. V 11.15 slavnostně vycházíme ze stále přeplněné banky!    

V úterý ráno nasedáme na  nevelkou, asi 6ti metrovou loď, která nás spolu s asi 15ti dalšími turisty veze na Mabul. Moře klidné, nebe modré-jedem. První půlhodinka a jsme na širém moři. Sem tam nás ostříkne sprška vody, která odletí od přídě razící si cestu nenápadně se zvětšujícími vlnami. Bavíme se, je nám fajn. Zatím. Vln přibývá, zesiluje vítr, kormidelník si stahuje kšilt  více do čela. Začínáme se po sobě dívat, ještě se usmíváme, ale už tak trošku křečovitě. Sprška se postupně mění v nepřetržité gejzíry,  vítr zesílil, příď si razí cestu vlnami. Utahujeme vesty, natahujeme krky, ale ostrov je v nedohlednu. Najednou se motory zastavují. Lodivod se divně rozhlíží, bezvládná loď se kymácí do stran. Jsou v nás malé dušičky. Pomocník jde dozadu, kde jsou nádrže s palivem a  něco tam dělá. Po několika pokusech motory konečně naskakují. Sice už je to lepší, ale stejně nepřestáváme vyhlížet ostrov. Konečně jsme tu, vlny nám komplikují zakotvit, ale nakonec se daří. Vyskakujeme z lodi a vyhazujeme batohy. Jsme durch, včetně všech věcí co máme, šťastni, že to máme za sebou. Dostáváme přidělené pokoje a sušíme vše, včetně pasů a peněz.

 Bouřka už je dávno pryč, do zad pálí sluníčko, je zase přes pětatřicet. Jdeme obejít ostrov. Nezabere to moc času, sotva hodinku. Je malý, asi 2 kilometry v průměru. Jsou tu dvě domorodé vesnice, žádný skanzen, ale normální život. Všude nepořádek a chudoba. Moře vyplavuje špínu, jsme rozčarovaní a zklamaní. Za vesnicí naštěstí vstupujeme do resortu, tj. do části ostrova, který vypadá docela jinak. Písek uhrabaný, trávníky svěže zelené, pláž jako z reklamního letáku. Už je to veselejší, už víme kde budeme užívat slunce a moře. Vracíme se do našeho dočasného domova na kůlech. Dostáváme večeři, o program se starají naši hostitelé. Odněkud vytahují kytary, zesilovač a bicí stvořené z plastových kýblů a  kanystrů. Jejich hudba nás pak baví po všechny večery dlouho do noci.

 Další dny trávíme koupáním, šnorchlováním, poleháváním a poznáváním tohoto zajímavého ostrůvku. Mně osobně se nejvíc líbí procházet se vesnicí. S domorodci se vzájemně zdravíme, usmíváme se na sebe, pozorujeme jejich každodenní život. Fotím co se dá, nejraději ale místní obyvatele. Fakt je, že se vždycky zeptám, jestli můžu. Nikdy mě nikdo neodmítl, navíc se děcka samy staví před objektiv a pózují. Za odměnu  se vidí na displeji foťáku. Evidentně je to baví. Mě taky.

            K večeru se na "návsi" hraje volejbal, diváky jsou snad všichni obyvatelé vesnice. Kousek dál potkáváme malé kluky, kteří "trénují" svoje kohouty na zápasy. Taky něco, co se hned tak nevidí.

            Čtyři dny uběhly jako voda, my se balíme, nasedáme na loď a vracíme do Semporny. Bázlivě hledíme po obloze, jestli se zase nezhoršuje počasí.  Tentokrát ne, plavba byla bez problémů, za dvě hodinky jsme na místě. Bereme noc v docela pěkném hotelu, brzy jdeme spát. Po čtyřech nocích se nám nehoupá postel. Příjemné.

Další den jedeme autobusem na letiště do Tawau, odkud se vracíme do Kuala Lumpur (KL). Už za tmy, s asi hodinovým zpožděním odlétáme. Čeká nás pár dnů v hlavním městě Malajsie, v Kuala Lumpur. První, co chceme v KL navštívit, jsou světoznáme osmdesátipodlažní budovy Petronas Twin Tower, spojeny ve 40.a 41. podlaží tzv. Skybridgem (nebeským mostem). Na něj jsou denně zdarma turisté vyváženi rychlovýtahem, a mohou si během 10 minut prohlédnout KL z této impozantní "rozhledny". Nutné je však přijít včas, zájemců je mnoho a kdo přijde pozdě, má prostě smůlu.

            Procházíme bezpečnostním rámem. Nejprve jsme v malém sále seznámeni s historií a zrodem dvojčat. Tak pro zajímavost:

Budovy mají 88 pater, výška je 452 metrů. Most je 170 metrů nad zemí, jeho délka je 58m.V každé věži je 29 rychlostních dvoupatrových výtahů a 10 eskalátorů. Budovy byly postaveny v letech 1992-1997 jako nejvyšší budovy světa, teď jsou na třetím místě.

            Za necelou půlminutku jízdy rychlovýtahem už vstupujeme na Skybridge. Slunečné počasí umocňuje nádherný výhled na KL.  Jsme šťastni, že jsme tu, ten pocit a výhled stojí za to. Po vypršení stanovených 10 minut sjíždíme dolů a fotíme věže snad ze všech možných úhlů a pozic. Okolní, krásně upravený park nás zlákal k posezení a vychutnání si tohoto nevšedního zážitku.

            Pak procházíme město. Jdeme okolo 421 metrového vysílače Menara Kuala Lumpur, druhé dominanty města a okolo dalších, jen o málo nižších mrakodrapů. Pro nás evropany je zajímavé, že město je sotva 150 let staré. Na mnoha místech je zřetelné, jak původní zástavbu vytláčejí nové moderní budovy.

            Večer se k věžím vracíme a spolu se spoustou dalších turistů je obdivujeme podruhé. Procházíme noční město a užíváme si jeden z posledních večerů naší dovolené.

  Dnes je poslední den měsíce března a náš poslední den v Malajsii. Ráno se metrem a autobusem vydáváme na severní okraj města navštívit posvátné jeskyně Batu. Jejich vznik je datován zhruba před 4 milióny let, objeveny však byly  až někdy před 130 lety. Jsou celoročním hinduistickým poutním místem. Každoročně koncem ledna tu pak  příslušníci této víry k uctění svého boha Subramhaniana slaví svátek zvaný Thaipusam. Přináší svému bohu oběti všech druhů a někteří jdou až tak daleko, že si propichují kůži kovovými háky a  provádí tak drastickou očistu své duše. Pro nás kruté a nepochopitelné.

            K vlastním jeskyním vede 272 schodů, po jejichž vystoupání se nacházíme v Chrámové jeskyni. Je téměř 50m vysoká, dlouhá 100 a široká snad 50 m. Pokud chceme výše, musíme sundat boty a po dalších asi 50ti schodech jsme v druhé jeskyni. Tam chvíli tiše sledujeme motlitby "mnichů" a věřících, fotíme a pomalu odcházíme. Scházíme dolů,  všude kolem pobíhají malé opice, zvyklé na pravidelný přísun potravy od návštěvníků. Při odchodu nám jeden z mnichů nabízí "požehnání" , tzn. že nám za nějaký obnos udělá na čele barevný puntík, jaký tu mají snad všichni věřící. Odmítáme. Zajímavé  je, že podle barvy puntíku na čele ženy poznáte její stav. Černý náleží svobodné, červený vdané a bez tečky jsou vdovy.

            Vracíme se do města. Od 17-ti hodin je umožněno turistům navštívit Masjid Negaru (Národní mešitu). Vždy v pátek a o svátcích se tu modlí až 8000 věřících. Celému 5-ti hektarovému komplexu dominuje 73 metrů vysoký minaret, odkud jsou věřící svoláváni k motlitbě. My dostáváme fialové kutany, zouváme boty a vstupujeme na  čistou mramorovou podlahu mešity. Všichni musí být zahaleni až po zem, ženy musí mít zahaleny i vlasy. Prohlížíme si areál ale do hlavního sálu smíme jen nahlédnout. Tam smí pouze muslimové. Jsme rádi, že nás nikdo neomezuje ve focení, tak fotíme co to dá.

            Znovu procházíme noční město, jdeme po Dataran Merdeka (náměstí Svobody), kde byla v roce 1957 vyhlášena nezávislost Malajsie. Náměstí je lemováno budovou Nejvyššího soudu postavenou v letech 1894-1897, navrženou britským architektem Normanem. Zjevně proto připomíná hlavní budova soudu londýnský Big Ben. Nejen tato budova ale většina budov ve městě je nádherně nasvícena a tak se nám ani nechce se s městem loučit. Ale všechno má svůj konec.

   Ráno navštěvujeme centrální tržnici kde nakupujeme poslední suvenýry, které nám budou naše cestování připomínat. Po obědě následuje přesun na letiště a dlouhá cesta domů. Poslední společná fotka na letišti v Mnichově a cesta autem do Prahy. 

            První, na co máme chuť, je česká kuchyně. Je večer, hospoda nic moc, nabídka téměř žádná, tak dáváme za vděk tlačence s cibulí. Zapíjíme jak jinak, než pivem.Vynikající.

            Plni dojmů se vracíme domů. Děkuji Lence a  Radkovi, bez nichž bychom se jen těžko odhodlali vydat na takovou cestu . Tak zase někdy.....