Jdi na obsah Jdi na menu
 


Norsko červenec 2012

3. 1. 2014

   Uplynul zase rok a je tu den, kdy nám začíná dovolená. "Ahoj, dobrý ráno!", zdravím manželku a dostávám nečekanou odpověď: "Bolí mě v krku", odpovídá a na mě jdou mdloby! Normálně by se nic nedělo, pár dní v teple a nějaký ten čaj s citronem to vyřeší, ale představa, že by se termín musel odložit mě děsí. Je pátek, 6. července a opravdu nerad bych odjezd posouval. Jsou před námi totiž tři týdny dovolené, z nichž větší část chceme strávit poznáváním Norska. Cílem je projet jih země a podle počasí a jiných okolností dojet až na Lofoty. A teď toto! Co budeme dělat? Chvilku to diskutujeme, nakonec si Iva bere nějaký prášek a domlouváme se, že to zkusíme. Pokud se stav do večera zhorší, holt se budeme muset vrátit. Dnes máme v plánu dojet pouze do Liberce a tak by to nebyl až tak neřešitelný problém.

                    

Ještě pusa vnučce a můžeme vyrazit: odjezd.jpg

      

V noci sice sprchlo, ale ráno je slunečné a my plni sil a elánu můžeme po nezbytných ranních procedurách uhánět dále na sever. Okolo poledne  překračujeme pomyslnou hranici a jsme v Dánsku. Dálnice a zase dálnice. Cestou míjíme snad stovky obytných aut a přívěsů, mířících na pobřeží Dánska strávit svých pár týdnů volna. Sluníčko nás doprovází celý den a někdy před osmnáctou hodinou jsme na severním pobřeží, ve městě Hirsthals. Jedeme rovnou do přístavu, kde kupujeme lístky na trajekt, který nás má přepravit do Norska. Cena 84 €, odjezd zítra v 17.00 hod. Máme téměř 24 hodin času, který chceme využít prohlídkou mysu Grenen, vzdáleného odsud asi 70 km, kousek za městečkem Skagen na samém severozápadě Dánska. Je to místo, kde se střetávají vody Baltského a Severního moře. Jedeme tam. Za městečkem nacházíme kemp, vaříme něco z konzervy a uspáváme se pivem. A pomalu si zvykáme i na vyšší ceny - kemp35 €, litr benzínu 50,- Kč a taky na světlé noci. Ještě v jedenáct je světlo a i ve stanu se dá číst.

       Ráno jdeme jako spousta jiných turistů několik kilometrů po pobřeží, abychom smočili nohy na samém výběžku grennenského mysu. Sice hodně fouká, ale zase svítí sluníčko a je tu krásně. Mám pocit, jako bych došel až na samý "konec světa". Kouzelné místo. Děláme fotky na památku a vracíme se zpět.  Cestou se zastavujeme u pomníčku Holgera Drachmanna, dánského malíře a spisovatele, který se zasloužil o to, že zdejší mys je jedním z nejnavštěvovanějších míst Dánska. Po pár stech metrech jsme u tzv. Šedého majáku, který tu stojí už více než 150 let. Platím si 10 DKK (1 dánská koruna =3,40 Kč) a už stoupám po 220 schodech na vyhlídkový ochoz majáku. Z výšky 44 metrů je na okolí nádherný výhled. Iva bohužel zůstává dole, jelikož jí rozhledny a podobné vyvýšeniny nedělají dobře. Její škoda☺.

                    Po návratu do kempu dáváme něco na zub a pomalu začínáme balit. Opouštíme kemp, chvilku trávíme v poklidném Skagenu a hodinu před plánovaným odjezdem trajektu jsme v přístavu Hirsthals. Tady se s námi dlouhou dobu vybavuje německý motorkář, který jede se synem taky do Norska. No, vybavuje......jak nazvat rozhovor, kde ani jeden z nás neumí moc dobře anglicky a v rodných jazycích si toho taky moc nesdělíte? Nevím. Ale byl to sympatický člověk a čekání na trajekt s ním docela dobře uteklo. Pak už bylo pět hodin a trajekt stále nikde. Nakonec samozřejmě dorazil a my asi s 2,5 hodinovým zpožděním vyplouváme. Plavba je klidná, moře jako rybník a tak ve 21 hod kotvíme v Kristiansandu. Naštěstí se tady tmy jen tak nedočkáte a tak si v klidu jedeme naplánovaným směrem a hledáme kemp. Cesty tu mají krásně, ale ta rychlost! V celém Norsku platí maximálka 80 km/hod ! A navíc jsou tu častá omezení na 50 -70 km/hod. Strašná rychlost!  To je ale snad jediné, co mi v Norsku od samého počátku vadí. Někdy po desáté jsme v kempu, stavíme stan a už hodně hladní vaříme večeři. Po jedenácté hodině za mírného šera zavíráme stan a oči a jdeme spát.

 

p1150626.jpg   p1150728.jpg

 

 

 

 

 

 Dobrý den, slyším pozdrav, sotva vylezu ze stanu.Kde jste se naučila tak dobře česky, ptám se starší sympatické paní. No, já studovala v Praze a taky v Bratislavě. Pocházím z Bulharska a provdala jsem se do Rakouska, sděluje nám. Po chvíli přichází i její manžel a spolu nám pak dávají spoustu tipů a rad  na místa, která bychom neměli minout. Pak ještě pár vět o Praze, cestování a taky o životě vůbec. Nakonec od nich dostáváme čokoládu na cestu a vzájemně si přejeme hodně šťastných kilometrů.

                    Pak už jsme zase sami. Jedeme po E39 okolo Flekkefjordu, projíždíme spoustou tunelů, postupně stoupáme a zase klesáme na úroveň moře. S výškou se zpravidla mění i teplota, rtuť teploměru už jen lehce překračuje 20°C. Opouštíme jeden fjord a hned je tu další. Tentokrát obrovský Jossingfjord a u něj informační cedule. Z té se dovídáme příběh, který se tu za 2. světové války odehrál. 
                    V únoru 1940 vedl britský admirál Fleet Philip Louis Vian svoji flotilu při hledání německé lodi Altmark. O ní bylo známo, že jsou na ni umístění britští zajatci. Po dlouhém hledání loď našel, skrývající se přímo tady, v Jossingfjordu. Admirál Vian se k lodi přiblížil se svým torpédoborcem HMS Cossack. Z jeho paluby vniklo na Altmark přepadové komando, které po krátké šarvátce s posádkou osvobodilo všech 300 vězňů.

                    Tak zase fotíme, svačíme  a jedeme dál. Přichází další a další hory a průjezdy sedel s nádhernými výhledy. A taky registrujeme déšť, který je součástí snad každého dne. A pak trajekty. Každý den, pokud si nechceme zajíždět stovky kilometrů, je využíváme. Cena je závislá na vzdálenosti, plavba stojí zpravidla 70-100  NOK (1 norská koruna =3,40 Kč). Čeká se jen minimálně, většinou stačí  15 minut a už se jede.

                    Chvilku je pěkně, pak se zatáhne a zase prší. A tak to jde pořád dokola. Za mírného deštíku přijíždíme k večeru do cíle dnešního dne, do kempu pod Lyssefjordem, známým nedalekou vyhlídkovou plošinou - kazatelnou, na kterou si chceme zítra vyšlápnout. Pak stavíme stan, večeříme, čteme a taky se modlíme za lepší počasí.

 p1150831.jpg

 

 Asi málo, protože prší téměř celou noc. Není to žádná průtrž, ale takový mírný deštík, který potěší každého zahrádkáře. Nás ne. Okolo osmé vystrkuji hlavu ze stanu – hnus - mrholí, mlha, chladno. Nálada pod psa.  Iva ještě spí. Lezu zpátky do spacáku, za chvíli ale stejně musím ven. Počasí pořád stejné. Pak se budí Iva, bojím se jí zeptat, jak jí je. Večer jí totiž byla pořád zima. „Dobrý“, je její první slovo, což mě uklidňuje. Čekáme co bude, v tomto počasí se jít nedá. Snídáme, čekáme. Pak zase do spacáků, čteme, spíme, desátá rozhodne. Nic, i v deset je hnusně. K poledni se zdá, že se počasí trošku umoudřuje, tak neváháme a ve 12 hod vyrážíme. Pěšky. Jdeme po cestě, bez mapy, nikde nikdo, směrovka žádná a tak nadávám jak špaček. Nejsme si totiž vůbec jistí, jestli jdeme správně a tak mám strach, abychom se nemuseli vracet a taky mám obavy, aby jsme to do večera stihli. Až asi po 4 km narážíme na značku Preikestolen. Konečně! Odbočujeme na ten správný chodníček, mísíme se mezi další vrcholuchtivé turisty a stoupáme stále výš. Počasí nic moc, už zase prší, jsme promočení a zmrzlí. Cesta je náročná, umocněná špatným počasím. Přesto jsme asi v 15 hod. na "kazatelně", 604 m nad Lysefjordem. Vyhlídka na fjord a kazatelna samotná patří k nejnavštěvovanějším místům Norka. Fotka této vyhlídkové plošiny je součástí téměř  každého turistického průvodce. My, ostatně jako všichni, kteří dojdou až sem, máme obrovskou radost. A jako všichni se fotíme, dokonce i mraky se trošku rozestupují, a můžeme tak užít výhledu na fjord a vychutnat pocit, který se dá jen těžko sdělit. Kdo má, vytahuje svačinu, dělá „piknik“. My nic . Nic jsme si nevzali a sámoška tu kupodivu není . Cestou zpátky pro změnu zase párkrát prší, ale s dobrou náladou a já i s naraženým kolenem jsme po 18-té hodině v kempu.

p1150899.jpg

 Ráno neprší, dokonce se zdá, že bude hezky. Jako odměnu za včerejší výkon jdu do kiosku a kupuji 2 koblihy a 2 koláče. A´t si taky užijem! Sice trošku dražší (60 NOK), ale nekupte to, když je chuť. S vidinou hezkého dne a po dobré snídani jsme sbaleni co by dup. Najíždíme na třináctku a zase na sever. Ve vesničce Ardal navštěvujeme krásný, dřevěný kostelík ze 17. století s původním interiérem. Překvapením pro nás je, že dveře nejsou zamčeny, na stolku je pár letáčků, nějaká brožura s cenovkou a kasička. Nikde nikdo, a tak nás napadne samozřejmá otázka, jak dlouho by to asi fungovalo u nás?  Pak zase kus krásné cesty a je tu další trajekt. Tentokrát z Hjelmelandu do Nesviku. Kousek dál  navštěvujeme městečko Sand s lososovou řekou a taky lososovým studiem. Je to nádherná dravá řeka, pravá pro chov a lov lososů, což my nerybáři zřejmě nikdy nedoceníme. Zato oceňujeme sluníčko a s radostí vyhříváme těla. Pak v supermarketu Rema doplňujeme nějaké zásoby proviantu. Je to takový náš Albert, i cenovky jsou podobné těm našim, jen musí člověk zapomenout na ten nešťastný přepočet: . Když jsem u toho jídla, tak ještě zmíním, jak jsme většinou "obědvali". Vyhlídli jsme autobusovou čekárnu, nejlépe na kraji vesnice, uvařili polívku, zakousli něco pečiva, dali kafe a putovali dál. No prostě romantika se vším všudy ☺.

                     A jedeme dál, tentokrát podél jezera Suldalsvatnet  Sotva se rozjedem, už zase stojíme. Tentokrát u vodopádu  Latefossen, kde voda padá ze 165 m. Je to krása s nikdy neustávajícím hukotem a poletující drobnou tříští, šířící se do širokého okolí. Děláme pár fotek, obhlížíme suvenýry a jede se dál. Kocháme se krajinou a brzy je tu další trajekt. Z Utne do Kvanndal, přes Hardangerfjord. Den se pomalu nachyluje k večeru, tak vybíráme jeden z mnoha kempů a v něm zakončujeme dnešní den. Je docela chladno, a tak koketujeme s myšlenkou přespat v chatce. Cena je 500, po slevě 400 NOK. I to se nám ale zdá moc, tak odmítáme a hrdě zůstáváme ve svém. Další noc s plátnem nad hlavou .

 Již několikátá noc, kdy spíme přikryti skoro vším co máme. Jediný, co trošku pomáhá je přes spacák dát motorkářský hadry. Sice to žádný  Hilton není, ale je to lepší. Po ránu pro změnu jen lehce mrholí, ale už se tím moc nestresujem a s heslem "šak přestane" a s dobrou snídaní v břiše vyjíždíme. A je to tak. Za chvilku už vykukuje sluníčko a je nám zase fajn. První zastávka zase u vodopádu. Je na cestě č. 13 a jmenuje se Twinenfoss. Pár fotek, krátké video a hurá do sedla. Pokračujeme pořád po třináctce, cesta s překrásnými vyhlídkami vede kolem Sognefjordu až do Vangsnesu. Odsud kousek trajektem a jsme v Dransviku. Citelně se ochladilo, kolem cesty je sníh, na jezerech led a zase přeprchá. Krásná ledová krajina, místy jsme v nadmořské výšce až 1000 metrů a tak se není čemu divit. Obědváme zase v čekárně, zahříváme se teplou polívkou a nadějí, že zase bude líp☺. Pak po šedesátce objíždíme Innvikfjord, kocháme se nádhernými vyhlídkami, ve městě Innvik kupujeme nějaký ten suvenýr a hlavně pravou norskou pokrývku hlavy - ručně pletenou čepici, kterou po návratu domů pověsíme mezi ostatní z minulých cest.. K večeru pak kousek nad městečkem Stryn, hned u cesty č. 15 stavíme stan v kempu Kleivenes. Zase jsme jediní, kteří tu spí ve stanu.

 

p1160080.jpg

 Cesta trolů, jedna z nejznámějších turistických oblastí Norska, to je to, co nás dnes čeká. Docela se těším, věřím, že to bude jeden z vrcholů naší cesty. V plánu máme pouhých 150 kilometrů s tím, že nebudeme spěchat a vše si v klidu prohlédneme a nafotíme. Asi po hodině jízdy jsme na cestě č.63. Přijíždíme k závoře a za poplatek 100 NOK můžeme pokračovat na nejvyšší vyhlídku oblasti, na 1500 metrů vysoký vrchol Dalsniba. Už dole bylo jasné, že dnes žádné velké vyhlídky nebudou, ale skutečnost předčila naše očekávání. Bohužel ta nejhorší. Po pár kilometrech končí asfalt, cesta je sice zpevněná, ale na ní je rozježděné blátíčko a jedna vracečka střídá druhou. A nejhorší na tom všem je, že vidím jen pár metrů před sebe. Jednou dokonce musím zastavit, nevidím nic. Úsek naštěstí není dlouhý a asi za patnáct minut jsme vrcholu. Bohužel, vidět není nic a o nějakých panoramatech nemůže být řeč. Navíc lehce mží což na náladě nepřidá. Jdeme tedy do obchůdku se suvenýry, kde se s radostí hřejeme u plápolajícího krbu a ač neradi, budeme se muset smířit s tím, že žádná bechderoucí fotka dnes nebude.  Trošku posmutnělí usedáme na pomoklé sedadlo motorky a opatrně se spouštíme dolů. Projíždíme krásnou krajinou, viditelnost se zlepšuje a po nějaké hodince vykukuje i sluníčko. To nás pak v turistickém centru - ve městě Geirenger rozehřívá natolik, že si dopřáváme zmrzlinu a na sluníčku prohříváme zkřehlá těla. A tak, jak jsme celou cestu jen výjimečně potkali Čechy, tady je to samý krajan. Odpočíváme, procházíme obchody se suvenýry a pobaveně posloucháme českou skupinku turistů (Máňo, já ti přece říkal, ať těch řízků uděláš víc...). Pak už hurá do sedla. Cesta se zase zvedá, jako všichni turisté i my zastavujeme na spoustě vyhlídek, fotíme a kocháme se pohledy na fjord. V městečku Stordal pak nacházíme kemp, v supermarketu kupujeme pivo, čerstvé pečivo a grilované kuře. S dobrou večeří v břiše usínáme.

 

p1160273.jpg   p1160299.jpg

 

Dnes je neděle a my se probouzíme do slunečného dne! Prvním dnešním cílem je přístavní město Ålesund. Jedeme asi 20 kilometrů po 650-ce, pak najíždíme na E39 a za hodinku jsme ve městě. Je poklidné nedělní dopoledne, na ulicích pusto a prázdno, jen pár dělníků bourá pódium po nějaké včerejší akci. Děláme pár fotek, prohlížíme si kamenné domy v centru, které byly postaveny po ničivém požáru v roce 1904. Pak se marně snažíme trefit na älesundský vrch, ze kterého je prý nádherná vyhlídka do okolí. Ale jelikož se nám to z pomoci GPS ani místních nedaří (šlo by to pouze pěšky), tak se z městem loučíme a pokračujeme dál. Zase po E 39 až do městečka Furneset na trajekt. Před přístavem je několikakilometrová fronta, kterou celou předjíždím a z pocitem provinilce se řadím na její úplný začátek. Po očku sleduji reakce ostatních, jestli to někomu nebude vadit. Pár minut nejistoty.....zdá se že je vše ok. Po chvilce přijíždí trajekt, tentokrát přes Moldefjorden do městečka Molde. Je nejdelší a taky nejdražší. Stojí 107 NOK. Kousek za Molde najíždíme na cestu č. 64, projíždíme krásnou, občas i sluncem zalitou krajinou a kousek za vesnicí Eide najíždíme na tzv. Atlantskou cestu. Jedná se o patnáctikilometrový úsek, kde jsou malé ostrůvky propojeny mosty s poskytujícími nádherné vyhlídky. Úsekem jsme úplně nadšeni a tak si ho projíždíme i opačným směrem. Popojíždíme, fotíme a vstřebáváme tento zvláštní kraj a taky sluníčko, které nám zpříjemňuje dnešní den. Pozdě odpoledne se rozhodujeme, že už dál nepojedeme a zajíždíme do kempu na břehu Moldefjordu. Máme dost času, tak si dopřáváme příjemnou procházku po okolí. Mají to tu pěkný, ti Noři .

 

p1160463.jpg

 

   Naším dnešním cílem je Trondheim, bývalé sídlo norských arcibiskupů. Jedeme po šedesátdvojce kolem Langfjordu, pak objíždíme Surnadalsfjord a najíždíme na sedmdesátku. Pak trajektem přes Stangvikfjord, do městečka Kvane. Odsud po 65 a E39 do Trondheimu. S pomocí GPS snadno nacházíme historické centrum. Před katedrálou Nidaros, která je svými 102 m délky nejmohutnější sakrální stavbou v Norsku, se připojujeme ke skupině českých turistů a pozorně posloucháme zajímavý výklad sympatické průvodkyně. Pak procházíme nádvoří Arcibiskupského paláce a navštěvujeme Muzeum armády. Musím říct, že tak rozsáhlou a propracovanou expozici jsem nečekal. V několika patrech jsou působivé expozice vojenství od 17. století až po současnost.

            Pak po dřevěném mostě Gamle Bybro přecházíme řeku Nidelvu, z kterého je krásný pohled na zrestaurované staré domy, stojící na pilotech. Ty v minulosti sloužily jako skladištní budovy, náklad se vykládal přes velká středová okna. Dnes jsou to chráněné památky, které kopírují levý i pravý břeh. Nakonec jsme navštívili  náměstí Torget, jehož dominantou je 20 m vysoký sloup se sochou  Olafa Tryggvassona - zakladatele města.

Po procházce Trondheimem se rozhodujeme, co dál. Jestli budeme pokračovat na sever, nebo se otočíme a budeme se vracet. Po zralé úvaze zejména s ohledem na počasí, se rozhodujeme, že otáčíme. Chladných nocí ve stanu už máme dost a nic nenasvědčuje tomu, že by to mělo být lepší. Se smíšenými pocity otáčíme. Na jednu stranu pociťuji úlevu, na druhou se cítím jako zbabělec. Není mi moc do řeči, přece jen jsem doufal, že dojedeme až na Lofoty. Jedeme jen asi hodinu a 60 kilometrů za Trondheimem kempujeme.

p1160571.jpg

 Sotva ráno opustíme kemp, vidíme pár metrů od cesty losa. Samozřejmě otáčíme, ale než se to povede a vrátíme se na místo, je paroháč pryč. Škoda. Od té doby jsme stále ve střehu, bohužel už zbytečně.  Po pár desítkách kilometrů však zastavujeme u stánku se suvenýry, před kterým polehává los. Sice je za plotem, ale aspoň to. Navštěvujeme stánek, fotíme losa ze všech stran a pokračujeme dál. Nekonečnou náhorní planinnou, na které toho moc neroste, jen nějaké keře, mechy a lišejník. Asi tak si představuji severskou tundru. Za městem Oppdal začíná národní park Dovrefjell. Okolní hory dosahují výšky okolo 1500 m a celá oblast je rájem zimních sportů. No...... zima je tu už teď . Ve městě Dombås jdeme do nákupního centra abychom doplnili zásoby, směnili peníze a hlavně ohřáli prochladlá těla.

            Trošku odpočati a zahřátí nasedáme a ukrajujeme další kilometry. Ve městě Sjoa odbočujeme na cestu 257 a pak po 30-ti kilometrech vlevo na 51. Čeká nás asi 120 kilometrů národním parkem Jotenheimen což v překladu znamená Domov obrů. Ten název asi proto, že se na území parku nachází nejvyšší horský masiv Norska i celé Skandinávie s nejvyšší horou Galdhøpiggen (2 469 m). Projíždíme pomalu, občas zastavíme, fotíme.

 

p1160685.jpg

 Dnešní noc jsme stráviíli v kempu Jossen, rozloženém na břehu řeky, u které mají rybáři celoročně obyvatelné chatky. Pro rybáře splněný sen. Ráno, ještě než se camp a Iva vzbudí, vylézám ze stanu a dělám si pár fotek. Vycházející slunce slibuje pěkný den.

      Jedeme asi 100 km jihovýchodně až do města Geilo, tam odbočujeme vlevo na čtyřicítku až do Kongsbergu. Tady se rozhodujeme pro alespoň krátkou návštěvu Oslo. Je to odsud co by kamenem dohodil a doma by nám bylo líto, že jsme hlavní město alespoň letmo neshlédli. Navíc je dnes slušné počasí a tak se  rozhodujeme navštívit alespoň populární Vigelandpark. Jedem! Po chvíli jsme ve městě, cesta vede tunelem, ten se pod zemí větví a my jsme v pr...i.  GPSka totiž přišla o signál a já o orientaci. Směr jenom hádám a světe div se, špatně. Vrháme se znovu do podzemí, tentokrát už mám trošku nastudovaný směr a tak sice krkolomně, ale přece jen vyjíždíme na tom správném místě. Pak jen pár ulic a jsme u brányJe tu více než 200 plastik sochaře Gustava Vigelanda vyjadřujících snad všechny možné polohy života. Rozmístěny jsou  v rozlehlém parku nad nímž se tyčí sedmnáctimetrový monolit 121 vzájemně propletených postav. Ten je nejčastěji interpretován jako lidské směřování k duchovním výšinám. Podle počtu návštěvníků odhaduji, že jen málokterý turista Oslo se tu nezastaví.  Za rok park navštíví více než milion turistů.

            Pokračujeme po dálnici E06 stále na jih. Je to jedna z mála norských dálnic, povolená rychlost 110 km/hod. Po té věčné osmdesátikilometrové rychlosti si připadám, jako bych jel stoosmdesát. Asi po hodině jízdy zastavujeme u kempu Utne. Stan stavíme s vědomím, že tato noc je poslední v Norsku. Do Švédska zbývá 30 km.

      

 p1160750.jpg   p1160802.jpg

       Dnes to bude jednoduché. Stále na jih, po dálnici E 06. Projíždíme švédská města Göteborg, Helsingborg a Malmö. Za ním nás čeká šesnáctikilometrový öresundský most do dánské Kodaně. A jelikož se jedná o unikátní dílo, neodpustím si pár technických informací:

            Celý přejezd měří 16 km a ze švédské strany ho postupně tvoří  7845 m dlouhý most zavěšený na dvou 204 m vysokých pylonech, 4 km dlouhý umělý ostrov,  tunel měřící přes 3,5 km a vedoucí 10 m pod vodou a 430 m dlouhý uměle vytvořený poloostrov.  Samotný most je dvoupatrový. Horní patro je pro auta,  ve spodním jedou vlaky až 130 km/hod. Nejvyšším místo vozovky je 57 m nad vodní hladinou. Přípravy na jeho stavbu probíhaly téměř 40 let, stavba byla zahájena v roce 1995, ukončena  v roce 1999. Pro běžný silniční provoz byl most otevřen 1. července 2000. Za jeho přejetí po nás chtěli necelých 50 €.

            Jsme tedy "suchou nohou " v Dánsku. Usilovně hledáme v mapě camp, kde bychom se dva, tři dny mohli hřát v rozpáleném písku. Něco jsme vytipovali a jedeme tam. Nedaleko městečka Faxe-Ladeplads je obrovský kemp. Už na první pohled to není zrovna to co hledáme. Je tu obrovská recepce s gigantickým parkovištěm, spousta lidí a nedohlédnutelný camp. Přesto si říkáme, že tu pobudem, ale po zjištění ceny, která si nezadá s cenou v hotelu nás tato myšlenka rychle opouští. Jedeme přímo do městečka a tam objevujeme rodinný camp s příjemnou atmosférou a normální cenou. K moři je to necelý kilometr, tak zůstáváme. Bohužel počasí není na koupání, ale občasné sluníčko slibuje příjemný pobyt. Platíme dvě noci, máme celý den na odpočinek, procházky a polehávání. Kupujeme si chlazené lososí podkovy a zeleninu a na víčku od ešusu si děláme zřejmě nejlepší oběd za celou cestu.

 

p1160891.jpg

Domů nám zbývají dva dny poklidné jízdy. Volíme nejkratší cestu, dálnici E 47 a  trajekt z dánského Rodbyhavnu do německého Puttgardenu. Moře je tentokrát trošku dovádivé, posadit se na trajektu kamkoli, nám nedělá dobře na žaludky, tak chodíme po lodi sem a tam, postáváme na houpající se palubě a s nadějí vyhlížíme břeh. Za necelou hodinu už ale sjíždíme z trajektu a z pocitem, že domů je to už jen kousek, beru za plyn a uháníme dálnicí. Spíme v kempu kousek pod Berlínem, ráno tradiční procedury a stejnou cestou jako tam - okrajem Polska a přes Liberec se vracíme domů.

Co říct na závěr? Asi existuje v Norsku období, kdy je počasí příznivější. Nám letos nepřálo. Projeli jsme jižní Norsko, viděli fjordy, norské vesnice a rozlehlý kraj se spoustou vodopádů, lesů, řek, jezer a hor.  Jeli jsme přes náhorní krajiny s celoroční pokrývkou sněhu, projeli desítky tunelů, téměř každodenně  přepluli trajektem fjord, navštívili několik měst a snad i malinko pochopili hrdost a mentalitu Norů.

 

            Najeli jsme necelých 6000 kilometrů, nespočetněkrát zmokli, několikrát klepali kosu pod stanem, skoro denně obědvali polívku s chlebem a hlavně se plni nových zážitků a dojmů v pořádku vrátili domů.

 

 

Náhledy fotografií ze složky Motodovolená 2012 - Norsko