Motocestování

Člověk míní, pánbůh mění. Po 11.letech, kdy se nám každý rok podařilo objevit  a projet jiný kousek Evropy a kousek Asie přišly 2 roky, které z tohoto pohledu za moc nestály. V roce 2016 jsem si při motokrosu zlomil kotník a v roce 2017 jsem při stejné zábavě utrpěl zranění s trvalým následkem. Bezprostředně po tom jsem myslel, že už s motorkami definitivně skončím, ale naštěstí to tak nedopadlo. Na motokros už sice jenom vzpomínám, ale  „velká cestovní motorka“ je stále v garáži, připravená na cestu J.

              Čas a snad i má snaha dostat se znovu do nějaké formy odpovídající věku otupily psychické i fyzické bolístky a my se letos 15. června opět vydali poznávat námi doposud neobjevená místa Evropy. Tentokrát jedeme na italskou Sardinii. Je to ostrov asi 250 km na západ od Říma, s rozlohou srovnatelnou s naší Moravou (cca 25000 km²), s nekonečnými plážemi, jedinečnou přírodou a 1,6 miliony obyvateli.

            Na cestu se vydáváme přesně v polovině června, v pátek až někdy v 10 hodin. Času máme dost, do italské Civitevecchie, z které nám v pondělí v 8.30 odplouvá trajekt to máme 1400 km. Následují tři dny pohodové jízdy rakouskými a pak nekřesťansky drahými italskými dálnicemi. V neděli jsme po šesnásté hodině v přístavu a sondujeme, co a jak. Poslední noc na pevnině přespáváme v nedalekém kempu.

            Vstáváme v pět, tak abychom byli v sedm hodin u trajektu. Loď nás, celou kolonu aut, karavanů a lidí spolkne jak slon malinu a přesně na čas vyplouváme. Moře je klidné, počasí výstavní, rychlost 48 km/h. Cesta na lodi má své výhody. Nemusíte sedět na jednom místě, dá se navštívit restaurace, obchod nebo bar, procházet lodí odshora dolů a naopak, nebo spát na lavičce, křesle, nebo třeba na podlaze. Trošku nuda, ale jinak to nejde. Po necelých šesti hodinách jsme však na ostrově a našich deset dnů na Sardinii právě začíná. V plánu máme navštívit zajímavá místa ostrova a nakonec zůstat pár dní v nějakém pěkném kempu. Tam si užít sluníčka a moře.     

První den se posouváme jen o 50 km jižně do kempu Tavolara. Druhý den pak pokračujeme do vnitrozemí po silnici 125 přes Orosei, Dorgali a Oliena do Orgosolo. To je město známé svými pomalovanými domy. Opravdu, obrázků na zdech je nepočítaně, témata jsou ze všech oblastí lidské činnosti. U každého je nějaký text, škoda že italsky umíme sotva pozdravit L. Za hodinku máme shlédnuto a nafoceno a míříme do vesnice Ollolai. Obyčejné město, s neobyčejným nápadem. Starosta tam pro zvýšení populace prodává domy za 1 €. Je jich tam k mání až 200. Tak nejeďte se tam podívat a třeba koupit dům J.Není to moc daleko, jenže Ivě není nějak dobře a tak jde zvědavost stranou a návštěvu města necháváme plavat. Jedeme raději do kempu udělat si v rámci možností pohodlí a užít klidu. Jsme zpátky na pořeží u města Lozorai. Odpočíváme a jdeme brzo spát.

Ráno je Iva v pohodě, jako obvykle okolo deváté vyjíždíme. Opět do vnitrozemí, nádhernou silničkou s překrásnými výhledy. Tentokrát přes Gairo, Seui, Sadali a Orroli. Nedaleko tohoto města navštěvujeme Nuragh Arrubiu, který je jedním z největších nuraghů na Sardinii. Byl postaven z čedičových kamenů kolem 15. století před naším letopočtem a jeho jméno znamená “červený nurag”. Je to jediný pětivěžový nurag na Sardinii, stejně tak i jeden z vůbec největších  (Nuraghy jsou pouze na Sardinii. Jsou to kruhové stavby z balvanů a jejich stáří je odhadováno na 3 a půl tisíce let. Kdysi je postavila civilizace Nuraghů, které zde sídlila ještě před osídlením Římany). Poté směřujeme na jihozápad přes Escalaplano po cestě 387 až přes pobřežní Villaputzu najít kemp. U moře je jich dostatek, náhodně vybíráme téměř prázdný kemp Villagio Torre Salinas, tentokrát za 27 €.

Čtvrteční ráno je jako každé jiné. Vyjíždíme po deváté, tentokrát na západ. Po nám již dobře známé cestě 125 se blížíme k hlavnímu městu Cagliari. Houstnoucí provoz a horko nám nedávají jediný důvod, proč město navštívit. Jedeme severním obchvatem a stáčíme na severozápad. Cílem je pobřeží Costa Verde známé písečnými dunami a malým počtem turistů. To je dáno hlavně absencí pořádné cesty. Ve městě Guspini najíždíme na žlutou (taková horší okreska) a po dvaceti kilometrech na bílou (úzká, ještě horší okreska). Na ní se nám postupně objevuje nádherné pobřeží s písečnými dunami. Místy je písek až na cestě a my zkoušíme dojet, co nejdál to jde. Stejně jako několik německých motorkářů končíme po několika kilometrech u nějakého brodu, kde si nejsem jistý úspěchem. Chvilku pobudeme a pak otáčíme. V jediné restauraci široko daleko, kde právě probíhá svatební hostina si dáváme oběd a pokračujeme dále na sever. Pobřeží bych doporučil všem, kteří chtějí strávit odpočinek daleko od civilizace na nádherných liduprázdných plážích. Diskotéky, supermarkety a večerní promenády tu ale nečekejte.

Je pozdní odpoledne, nejvyšší čas hledat kemp. Na mapě mě zaujala oblast na západ od Terralby, kde je vidět hustá síť pravoúhlých cest. Jedeme tam. Zjišťujeme, že se jedná o desítky kilometrů pravoúhlých polí lemovaných zavlažovacími kanály. Tady sklízí alespoň 2x za rok. Pro nás je v tuto chvíli důležitější kemp Arrubia, ve kterém strávíme dnešní noc. V bezprostřední blízkosti kempu jsou jezera s vodními ptáky, mezi kterými vynikají nádherní pelikáni. Romantická podvečerní podívaná je tečkou za dnešním dnem.

Jako včera pojedeme i dnes po západním pobřeží. Na mapě vybíráme cesty lemované zelenou což značí turisticky zajímavý úsek cesty. Přes Oristano, Riola, Bosa a Alghero jedeme na mys Capo Caccia , kde se nachází další z turistických atrakcí Sardinie – Neptunova jeskyně.

     Vstup do jeskyně je u hladiny moře a z parkoviště  k ní musíme sestoupit  asi 650 schodů. V tom vedru docela výživné, ale podívaná stojí za to. Jeskyně je dlouhá asi 1,2 km a ač průvodce opakovaně upozorňuje na zákaz focení, mobily i fotoaparáty cvakají jakoby se nechumelilo. Ostatně, řekl bych, pro Italy typické. Nedodržování zákazů je běžné.

Co dál? A hlavně kam? Jsme nějakých 40 km od severního pobřeží a to je oblast, kde chceme pobýt déle. A tak oproti plánům o den dřív začínáme hledat kemp, kde bychom zůstali delší dobu. Po několika hodinách hledání a zklamání nacházíme přesně to, co chceme. Kemp Valledoria je ten náš. Čistý, klidný, sympatický, s nekonečnou pláží, restaurací, marketem, bazénem, krytým stáním pro motorky a já nevím čím ještě. Vybíráme si obytný přívěs se zaizolovaným přístřeškem, lednicí, sporákem, stolem a židlemi. Vím, pro ty co jezdí na all inclusive směšné, ale pro motorkáře nezvyklý luxus J.

Šest dní pobytu netřeba popisovat. Koupání, opalování, procházky, vaření….a žádné balení spacáků karimatek a stanu. Prostě all inclusive  po motorkářsku J. Jednou jsme si naplánovali krátký výlet nalehko, který moc nevyšel. Atraktivní cesta, kterou jsem našel na mapě byla v rekonstrukci a tak jsme jenom navštívili další turistickou atrakci - Sloní skálu a vrátili se k nicnedělání.

Lehárko uteklo a my musíme zase vstávat dřív. Do Olbie máme 80 km a trajekt odplouvá v pravé poledne. Cestou na chvilku zastavujeme u jednoho z četných hájů s korkovými duby  a já nožíkem J odlupuju kousek korku jako suvenýr. V Olbii jsme v deset a za půl hodiny už taky na palubě. Vyplouváme přesně ve 12.00. Loď je nějaká pomalá (naměřil jsem 35 km/hod) a tak na pevnině jsme až v 8 večer. Nocovat jedeme do nám již známého nedalekého kempu.

Zbývá 2 dny cesty domů. Tedy dálnice a zase dálnice. Alpy nezklamaly, před Vídní jako obvykle sprchlo, ale nám už nic nezabránilo být v podvečer doma.

Závěr? Najeto 4000 km a splněn další cestovatelský cíl. A to nejdůležitější? Po tom, co mě vloni a předloni potkalo jsem se přesvědčil, že to zase jde.