Motocestování

Každý rok se něco děje, každý rok je jiný. Ani my nechceme, aby si roky byly podobné jako vejce vejci . 

A tak abychom se nenudili - (motokros je pro mě už minulostí) koupili jsme si louku, ze které postupně budujeme zahradu. No a to jsem si dal : Oplocení, budování zázemí, výsadba okrasných rostlin, výsadba ovocných stromů, do toho co 14 dní sečení trávy a ve "volném" čase práce u syna na stavbě .

A proč to tady povídám? Ač se mi kdysi zdálo, že čas na cestování se vždycky najde, letos to dřelo až to nebylo pěkné. Nakonec se ale nějaký čas našel. Iva si přála na pár dní k moři a tak co já s tím? Navrhl jsem že jo, ale ať to není jen cesta tam a zpátky (mezitím týden pečení se na slunci), pojedeme tři dny tam a pak tři dny zpátky vždycky přes Triglavský národní park (Julské alpy) a přidáme nějakou zajímavost Slovinska.

V sobotu jsem skoro do večera na stavbě, v neděli 11.srpna ráno odjezd. Dnes pouhý tranzit, nocleh v privátním předraženém agrokempu nedaleko Villachu. Stan byl cítit chlívem ještě druhý den po rozbalení.

Ale přišlo pondělí - hlavní poznávací den a ten stál za to. Počasí nádherné a příroda - ještě lepší. Hodinu po vyjetí už vjíždíme po cestě 109/201 Korenským sedlem do Slovinska.  Pak přes Krajinskou Goru na cestu 206 - a to je ta cesta, kvůli které jsme tu. Za městečkem Soča pak najíždíme na cestu 203.Téměř 100 kilometrový úsek plný vraceček, serpentýn, výjezdů (sedlo Vršič,1611m) a pak sjezdů s nádhernými výhledy je nezapomenutelná. Místy je sice autoturistů více, než je zdrávo, ale nedá se nic dělat. 

Po dni, jakých by mohlo být více stavíme stan v kempu několik kilometrů od města Postojna a je nám jasné, co navštívíme na zpáteční cestě. Samozřejmě - vyhlášené stejnojmenné jeskyně. 

Ráno jedeme jen kousíček k asi nejznámějšímu hradu Slovinska - Predjamskému. Protože nás ale čeká skoro 600 km do chorvatské Bašky Vody, prohlížíme si ho jenom zvenku. Parádní podívaná, pro mě už podruhé (poprvé jsem tu byl v roce 2001). Tak jenom nezbytné fotky, presso na cestu a pak už dálnice a cesta do "teplých krajin".

Popisovat pobyt v chorvatském letovisku rozhodně nehodlám. Jsme v Chorvatsku snad po desáté, ale něco bylo poprvé. A to výlet na Sveti Jure. Tento nejvyšší vrchol pohoří Biokova (1762 m) stojí za to navštívit. Z našeho letoviska to bylo rovných 50 km, z toho 25 km národním parkem, po cestě, která je tak akorát pro motorku (auta musí občas couvat a hledat místo k vyhnutí). Některé výhledy jsou srovnatelné s pohledem z letadla, jindy se jede náhorní plošinou a celé je to nádhera. Před vrcholem Iva několikrát vyšiluje že se bojí, ale po mém ujištění, že se jí se mnou nemůže nic stát , se uklidňuje a zůstává sedět (raději jsem ale nezastavil) . Pokud máte cestu "kolem", určitě si tento cíl přidejte do plánu.

Po sedmi dnech lenošení vyrážíme k domovu. První den kopíruje naši cestu sem,ale v opačném směru. Jedeme do areálu Postojenských jeskyní koupit sii vstupenky na zítřek (po 28 E) a nocujeme v nedalekém kempu. 

Půl hodiny před desátou jsme u jeskyní. Mraky lidí, ale perfektní organizace a podívaná, která stojí za to. První část jedeme asi 15 minut minivláčkem a pak procházíme asi hodinu nádherné jeskyně s českým průvodcem na uchu. Celé jeskyně mají asi 24 km, my samozřejmě vidíme jen malou část, ale podzemní prostory jsou neskutečně velké a působivé. Obvyklá návštěva trvá asi 2 hodiny, ale klidně tam můžete pobýt třeba celý den. 

Po obědě jedeme k vytipovanému kempu u Bohinjského jezera, že tam strávíme poslední noc. Bohužel, i přes nápis, že kemp je plný, ale že akceptují malý stan se nám tam nepodařilo dostat. No nic, nalézáme jiný kemp a zažíváme první pořádný déšť, naštěstí už v postaveném stanu. 

Ráno lezeme do mokrých motohader (já vím, stan už po více než 10 sezonách potřebuje vyměnit - podlaha trošičku propouští ) a vyjíždíme k domovu pod zamračenou oblohou. To naštěstí netrvá dlouho, asi po hodince jízdy máme nad hlavou sluníčko a zase je fajn.

A tak už to zůstalo. Domů jsme dorazili v pořádku a je zase na co vzpomínat.