Motocestování

          Po dvou covidových letech jsem naplánoval motodovolenou, která nebyla limitována zákazy a příkazy a umožnila zažívat pocit volnosti a svobody, které k motorce prostě patří. Pojedeme na jih, navštívíme Bělehrad, řecké kláštery Meteora, Akropili v Athénách a každopádně se budeme alespoň týden válet na řecké pláži. A zbytek se uvidí.

            V polovině června, jako již tradičně v sobotu ráno, nasedáme a vyrážíme. Snad již po páté volíme při cestě na jih první noc v kempu Makö. Jsme na jihu Maďarska a máme za sebou prvních 600 km. I  když jako vždy vezeme celou kempinkovou výbavu, slibuji Ivě a taky sobě, že pod stanem budeme spát jen výjimečně. Jak se později ukáže, slib jsme splnili, pod stanem jsme spali jenom jednou.

            Druhý den, v neděli, jedeme jen asi 200 km do kempu Dunav u Bělehradu. Chvilku po obědě jsme už ubytovaní v malé chatičce a jen na lehko jedeme strávit nedělní odpoledne prohlídkou města. Počasí je ukázkové, ve městě docela dost lidí, prodejci suvenýrů, občerstvení, kávy a zmrzliny - prostě pohoda. Procházíme hlavní nákupní třídou Kneze Mihailova a dostáváme se až k pevnosti Kalamegdan, která souvisí s počátkem osídlení Bělehradu. Pak si prohlížíme budovu parlamentu, neobvykle velkou a nádhernou budovu pošty a průběžně fotíme. Vracíme se do kempu, cestou děláme nějaký nákup a pak už večeře a spát.

            Okolo osmé ráno pokračujeme dále na jih. Teplota už po ránu skoro 30°C a tak není dobré postávat, jízda přece jenom člověka trošku zchladí. Skoro celý den jsme na E75. Jedeme okolo měst Jagodina, Niš a kousek pod městem Vranje asi 30 km od Makedonských hranic nacházíme pěkný kemp Enigma, kde poprvé a naposledy stavíme stan. V bazéně chladíme rozehřátá těla a po nějakém jídle a pivu jdu plánovat další cestu. Průser – jinak to nazvat neumím. Beru gépéesku a zjišťuji, že je vybitá. Službu zřejmě vypověděl napájecí konektor držáku GPS a ten samozřejmě nemám. Jelikož na cestách řeším gépeeskou kromě navigace taky hledání čehokoli, jsem z toho docela mimo. Naštěstí jsem si letos udělal na řídítka i držák na mobil a USB zásuvku, takže řešení mám. K další navigaci bude muset posloužit mobil. Ještě večer dotahuji do mobilu mapy a smiřuji se s tím, že jinak už to nebude.

Ranní procedury jsou dnes zásluhou rozbaleného stanu, karimatek a spacáků trošku delší, ale před devátou už vyjíždíme. Na hraniční přechod Preševo do Severní Makedonie je to kousek, tak jsme tam co by dup. Frontu jsem čekal, ale až takovou teda ne. I když se trošku předbíhám, i tak hodinu čekáme a „užíváme“ jižního sluníčka. Vlastní procedura trvá jen pár minut a tak jsme za chvilku v Makedonii. Někdy je jízda po dálnici taková mdlá a není na co koukat, ale tady tomu tak rozhodně není. Okolní krajina je fakt nádherná. Cesty téměř bez aut, v duši klid a mír, jen to horko nám dává fakt zabrat. Teploměr už dávno ukazuje nad 35°C a tak časté zastávky na pití a odpočinek jsou nutné. Dnešním cílem je oblast monastýrů Meteora a tak u Soluně (Thessaloniki) stáčíme k jihozápadu a směřujeme na město Trikala. Před ním, v městečku Kastraki bereme ubytování v pěkném kempu Moteora Garden. Za 90 € máme klimatizovaný pokoj na následující 2 noci. V kempu je i bar a krásný bazén, což je pro nás hotový luxus.

Ráno nejprve do Lídlu na nákup a pak už jen kousíček k prvnímu monastýru. Krajina je úchvatná, výhledy na skály berou dech, z každého místa jsou nové a lepší. První monastýr, pod kterým necháváme motorku je Saint Nicholas. Přilehlou zahradou šlapeme deset minut stále nahoru až k patě monastýru, do kterého vede schodiště, přilepené na jeho stěnu. Iva po pár schodech odmítá jít dál, protože se bojí, takže na mě počká dole. Jdu tedy sám. Prohlížím si kapli i odpočinkové místnosti a užívám si výhledů do okolní krajiny. Pak se vracím  a snažím se Ivu přesvědčit, ať to přece jenom zkusí, že by bylo škoda to nevidět. Po chvilce naléhání se mi ji daří přesvědčit a tak po chvíli můžeme krásu a atmosféru monastýru vychutnávat spolu. Z monastýrů, které jsme tady navštívili, byl nejmenší, ale taky nejútulnější až rodinný. To bylo možná dáno i tím, že u kláštera je zeleninová zahrádka, kde právě jeden z mnichů zaléval a sklízel nějakou zeleninu na dnešní oběd. Z monastýru jsme pak vyšli nahoru na nad ním přilepenou skálu, ze které byl až nadpozemský výhled.

Sedáme na motorku a za pár kilometrů už zastavujeme kousek před monastýrem Varlaam. Ten je přístupnější a pro mě má spoustu nej. Je největší, určitě nejhonosnější a pro vyvolené skýtal zřejmě největší luxus a komfort. Tady musí člověk pobýt delší dobu, aby si užil výhledů, venkovních prostor, výzdoby interiérů a pokusil se alespoň na chvíli nasát atmosféru místa. Navíc je v nejnižším podlaží muzeum se spoustou dobových předmětů, oblečení a písemností. Zvídaví návštěvníci mohou pročítat informační panely, na kterých se dá mj. vyčíst, jak vypadal život v monastýru kdysi a dnes.

Je čas oběda, jedeme do vesnice na něco dobrého. Dáváme si místní musaku a odpočíváme. Po obědě jedeme znovu do kopců, tentokrát ke klášteru Agios Stefanos. Z pěti obydlených monastýrů je to jediný ženský klášter. Atmosféra se mi zdá napjatější než v těch mužských, řeholnice se tváří přísně a komisně. Mimo tradiční, nádherně zdobené kaple, uvnitř které je focení zakázáno tu mají bylinkovou zahrádku a terasu s úchvatným výhledem na údolí s městečkem Kastraki. Cestou zpátky pak několikrát zastavujeme, fotíme a kocháme se nezapomenutelnými výhledy.

Možná proto, že jsem ještě před půl rokem neměl o existenci monastýrů Meteora ani tušení, řekl bych, že to byl můj největší zážitek letošní cesty.

Monastýr - správný český výraz pro klášter východní (tj. pravoslavné čili ortodoxní) církve. Všechny byly budovány od zhruba 14. do 16. stoletím. Celkem jich vzniklo 24. Výstavba byla velmi náročná. Stavební materiál a všechno potřebné zařízení vynášeli mniši v koších na zádech. Jediným strojem, který jim práci usnadňoval, byla kladka. Úpadek klášterů začal od 18. století. Dnes je jich trvale obydleno řeholníky pouze pět. Mniši mají kromě svých denních povinností na starosti i péči o vzácné historické památky, ikony a starobylý mobiliář.

Čtvrtek. Dnes bychom měli dorazit do nejjižnějšího místa naší cesty – do Athén. Asi po sto kilometrech najíždíme opět na dálnici E75 a tu neopustíme až do dnešního cíle. Všechno funguje jak má, ale to vedro je šílený. Z důvodů bezpečnosti si nedovolíme sundat bundy a tak trpíme jako koně. Asi v 15 hodin vjíždíme do metropole. Provoz je asi takový, jaký odpovídá desetimilionovému městu. Doprava je však plynulá, tří a víceproudé cesty to zvládají bez problémů. Navigace mobilem je bídná, na displej svítí sluníčko a tak občas vidím kulový. Mám vytipovaný městský kemp, kde zjišťujeme, že nemají žádné bungalovy nebo pokoje a tak jediná možnost je postavit stan. To se nám moc nechce. Hledáme nějaký penzion nebo hotel. To znamená opět tak 10 km rozpáleným městem, ale uvedený penzion nenacházím. Nevím kde je chyba. Jsme splavení, trošku bez energie, bez nálady. Když je nejhůř, zastaví kousek od nás Géeso s řeckou SPZ. Ptám se borce, jestli neví o nějakém levnějším hotelu. Yes, kousek za rohem, zkuste to tam.  A měl pravdu. Bereme dvě noci za celkem 100 € a je po krizi. Je to sice hned u hlavního městského tahu, což znamená hrozný hluk, ale to je jen detail. Po chvíli zjišťuji, že cena zahrnuje i snídani a to už je potom hotová nirvána.

Hotelová snídaně – jak lépe prožít začátek nového dne? Po ní jedeme jen v kraťasech a tričku do 3 kilometry vzdálené Akropole. To je už zdáli viditelná dominanta města, jejíž historie sahá až do 13. stol. př. n. l. Dlouhou dobu tvořila politické, náboženské i kulturní centrum starověkého Řecka. Podle téměř prázdného parkoviště jsem se domníval, že jsme jedni z prvních dnešních návštěvníků. Než však dojdeme k samotnému vstupu, iluze se rozplyne. Před vstupem do areálu je už pořádná fronta. Naštěstí je vše dobře organizováno a tak za půlhodinku jsme vevnitř. Cena je 20 € na osobu, zajímavostí je, že si člověk s sebou nemůže vzít ani slazenou minerálku. Údajně hrozí poškození památek. Postupně prohlížíme Herodovo divadlo, Propyleje, pak chrám Erechtheion s nádhernými sochami žen (tzv. karyatidy - socha ženy plnící nosnou nebo jen dekorativní funkci sloupu) a nakonec to hlavní -  Parthenón. A je toho samozřejmě více, co stojí za to vidět a proč by měl člověk toto místo navštívit. Navíc výhledy na město jsou jedinečné. Dobře si to ti dávní vládci tenkrát vymysleli, ale dělníkem bych tu být nechtěl.  Okolo oběda opouštíme Akropoli, scházíme do města k dalším antickým stavbám a užíváme atmosféru místa. Samozřejmostí je, že zde stále probíhá archeologický průzkum a taky zřejmě nikdy nekončící obnova památek.

Další hotelové ráno. Co nás dnes čeká? Celkem jen asi 180 km. Přejedeme přes korintský průplav a budeme na Peloponésu. Za chvíli jsme u něj, tak zastavujeme, fotíme a dovídáme se pár základních informací. Byl vybudován okolo roku 1890, je dlouhý 6346 m a široký něco přes 20 metrů. Bohužel, je příliš úzký a mělký pro provoz velkých lodí. Je tedy využíván jenom jednosměrně a to především pro osobní lodě s turisty. Po zhlédnutí a pořízení několika fotek pokračujeme dále po severovýchodním pobřeží poloostrova k městu Aigio, kde máme zarezervovaný apartmán.

Po třetí hodině jsme tam. Nádhera, dobře jsme vybrali. Málo lidí, krásné pláže pár metrů od apartmánu, čisté moře, funkční klimatizace, milá paní majitelka, studené pivo……..a před námi 7 dní a nocí nicnedělání.

Psát o tom není moc co, ale jeden den zmíním. Když se mi zdálo, že se nudím, šel jsem zkusit opravit dobíjení GPS. Šťourám do toho vším možným, (jeden z kontaktů nefunguje) ale nedaří se. No nic, až doma. Nevadí.

Druhý den ráno chceme jet na okružní jízdu po Peloponésu. Zase průser. Mačkám startér a slyším jen – cvak, cvak, cvak. Co je? No asi jsem já šikula včera nějak vybil baterku. Jdu za místním barmanem, jestli mi dokáže pomoc. A že jo, někam volá, já zatím vyndávám baterku. Po chvíli přijede borec na skútru, v ruce startovací kabely. Tak jo, zkusíme to. Já trošku ve stresu montuju baterii zpátky, zkoušíme startovat, ale motorka troubí. Ku..a! Já blbec jsem ji tam strčil obráceně. Dělám nápravu, ale motorku už nenatočíme. Skútrista volá kamaráda, mechanika. Za chvíli je tu, má měřák a taky startovací zdroj. Hurá, motorka naskočí, ale něco je špatně. Měříme napětí a zjišťujeme, že motorka nedobíjí. Tak to je teprve šok. Mám nervy v kýblu a nevím co teď. Ani mechanik. Ten bere baterii nabít, ale se závadou si musím poradit sám. Co teď. Volám do Česka, do Oslavan, Tondovi, kterého jsem sice nikdy neviděl, ale vím, že on ví. Nezklamal, tuší co se stalo a radí co a jak. Já jsem při otočení kontaktů zničil pojistku, která chrání alternátor před přepólováním baterie a to je ten problém. Poté, co mechanik přijel s nabitou baterií, zapojuji okruh bez pojistky a je vyhráno. Vše funguje jak má, paráda. Až doma tedy dodám pojistku a bude…no to ještě bude příběh…. .

Po týdnu lenošení se loučíme s krásným místem a začíná cesta domů. První zajímavost, kterou máme přímo pod koly je most Rio-Antirio, který spojuje Peloponés s pevninou. Je docela nový, otevřen byl v roce 2004, dlouhý je téměř 3 kilometry. Stavěli ho 5 let a otevřen byl před letními olympijskými hrami v Athénách.

Před polednem jsme na albánských hranicích. Formality sestávají jen z předložení pasů a techničáku a tak za pár minut vjíždíme do Albánie. Jedeme nádhernou krajinou přes Gjirokastër, Tepelenë až k městečku Fier, kde hledáme nějaké to ubytování. Pomáhám si mobilem, ale nakonec odbočuji podle nějakého ukazatele zkusit hotel. Ten je pěkně schovaný mimo hlavní cestu a vypadá až moc dobře. Sotva zhasnu motor, jde nám někdo naproti. Ptám se na možnost přespání – a že není problém. Cena i se snídaní je 30 €, no nekupte to. Pokoj je klimatizovaný, čistý, stejně jako celý hotel. Pohoda. Zajímavostí je, že jsme v celém hotelu jediní hosté, což je nám ale docela fuk. Personál tvoří dva lidé – ten který nás přivítal a jeho manželka, která umí anglicky a jak jsem později pochopil, dělá recepční, uklízečku a kuchařku. On má na starosti provoz hotelu, venkovní úklid a obsluhu hostů. Mají tři děti, bydlí hned u hotelu takové nedokončené depandanci. A vypadají spokojeně.

Ráno snídáme ve stínu stromů v takové hotelové zahradě a připadáme si jako VIP. Stůl s bílým ubrusem, dobrá snídaně, na pití voda, mléko, káva a jen my a náš číšník J. Fakt dobrý. No a pak už zase do sedla. Sluníčko nás úplně paralyzuje, už před obědem je obvyklých 38°C. Jedeme přes Durrës a směřujeme ke Skadarskému jezeru. Protože není moc hodin tak se rozhodujeme, že už dnes Albánii opustíme a spát budeme v Černé Hoře. Za chvíli jsme tam. Za městem Podgorica najíždíme na cestu M-2 a podél řeky Morača užíváme krásu, kterou dokáže vytvořit jenom příroda. Okolní hory jsou prostě úchvatné, jen kdyby nebylo takové vedro. Dostáváme se k odbočce na známý Žabljak, což je centrum Durmitoru, kam ale tentokrát nejedeme. Zůstáváme na M-2 a ubytování hledáme v Kolašinu. Jedná se o malé turistické a lázeňské městečko kde je možností ubytování víc než dost. Vybíráme sympatický penzion a po sprše a malé svačince si jdeme městečko prohlédnout. Předčilo naše očekávání. Jedna hospůdka vedle druhé, všude usměvaví lidé, nedělní atmosféra přímo ukázková. Dáváme zmrzlinu, pivo a užíváme poslední dovolenkové dny.

Možná to znáte taky, že když se člověk vrací domů, už tolik nevyhledává atrakce a zajímavosti, ale spíš nejkratší cestu. My to tak aspoň máme. Jedeme po cestě č. 2 na Bijelo Polje a brzy už vjíždíme do Srbska. Pokračujeme přes Nova Varoš, Užice, Valjevo až k Bělehradu. Zůstáváme v kempu, který nám posloužil už na cestě tam a u piva a párků hodnotíme letošní cestu. Ač nám zbývá ještě asi 700 km, už teď tušíme, že zítra to už dotáhneme domů.

Taky že jo. O půl osmé už vyrážíme. U Budapešti nám začíná pršet a tak letos poprvé oblékáme nepromoky. Celkem to jde, největší slejvák přečkáváme na bratislavské benzince, ale i tak jsme okolo 17. hodiny bezpečně doma.

            A to je vše, přátelé J. Příběh s pojistkou však ještě nekončí. Když jsem ji doma měnil (je pod sedlem) škrtnul jsem si plus pólem o řídící jednotku, která je hned vedle. Nebudu popisovat moje trápení ani průběh řešení, jenom to, že mě ta jiskřička stála 15 tisíc. A mohlo to být mnohem dražší.

Nakonec obvykle děkuji manželce, že to se mnou absolvovala a ani letos nedělám výjimku. Ale taky chci moc poděkovat Tondovi z Oslavan za cenné rady a Davidovi z GS moto Držovice za rychlou opravu.

A rada na závěr? Když budete na motorce sahat do elektriky, odpojte baterku. Může to být drahý J.