Motocestování

Rumunsko a Bulharsko 2024

Pro náš dvacátý rok cestování na motorce jsem vybral destinace, ve kterých jsme v roce 2005 začínali. Tehdy bylo pro nás všechno nové a neznámé. Všechno jsme se postupně učili, od toho jak se obléct, jak se stravovat, co vozit s sebou, jak si počínat na hranicích, jak každý den shánět nocleh atd. Teď už to jde tak nějak samo.

 Letos jsme vyráželi v neděli směr Slovensko. První noc spíme ve stanu u Vinianského jezera, poblíž Zemplínské Šíravy. Tam právě končil nějaký festival, balily se pódia a vypadalo to tak, že v noci bude klid. A byl. Za 5 € jsme se vyspali do růžova.

            V devět ráno jsme na cestě. Tranzit přes Trebišov, maďarskou Kisvárdu a Matészalku do rumunského Satu Mare. Na hranicích byla fronta, tak jsme se tam chvilku smažili na sluníčku, ale tak strašné to nebylo. Potkáváme pár kolegů z Česka, prohodíme pár slov a za půlhodinku jsme v Rumunsku. Jinak se nic zajímavého nestalo, nocleh jsme našli u Baia Mare, v penzionu Darja.

            Úterý ráno posunujeme ručičky hodinek o hodinu dopředu a směřujeme k Huedinu. Vyhledávám „okresky“, ale žádný efekt. Krajina nic moc. Změna nastává až ve zmiňovaném Huedinu. Okolní příroda se změnila a je na co se dívat.  Krásné hory, pěkná cesta, na palubě pohoda, prostě paráda. V podvečer obvyklé hledání noclehu, které se nám, jak už to občas bývá, trošku zkomplikovalo. Nakonec skládáme hlavy v malém domku penzionu Casa La Lepe v městečku Rosia Montana. Za 30 € máme domeček jak z pohádky.

             Je středa, dnes nás čeká Transalpina. Nejprve asi 120 kilometrů pěknou krajinou a za městem Sebeş už najíždíme na DN67C. V první polovině cesty těch panoramat moc není, protože se jede lesem, ale druhá část je nádherná. Zhruba uprostřed cesty se dá odbočit na DN7A.  To je taková křižovatka, kde jsou stánky s občerstvením a bůhví čím ještě. Tam se dá posedět a něco zakousnout. Taky obědváme nějaké mleté maso s hranolkama a jedeme na tu hezčí půlku. To se člověk dostane do otevřené krajiny nad zalesněné kopce a dočká se krásných výhledů, kterých se nemůže nabažit. Aspoň já to tak mám. Na samém vrcholu jsou zase stánky všeho druhu a každý si to místo vychutnává po svém. My si, pokud to jen trošku jde, vaříme kafe. Tady sice trošku foukalo, ale šlo to. K tomu něco sladkého a aspoň chvilku nasávat atmosféru místa. Následuje sjezd dolů. Ten je úžasný a tak nespěcháme a užíváme si jízdu. Nocujeme v penzionu Elena v Baia de Fier.

Dnes uděláme takové kolečko, trošku se vrátíme, pojedeme okolo hradu Bran a dostaneme se nad nejznámější rumunskou silnici – Transfagaraš. Bran si prohlížíme jen z venku, v hospůdce přečkáváme pořádný slejvák. Dále pokračujeme okolo pevnosti Brašov a přes města Fagaraš a Sibiu. V  Ucea de Sus jsme našli parádní rodinný pension Stefana. Majitel je příjemný pětapadesátník, který pracuje na záchrance jako zdravotní sestra. Došlo na uvítací drink, pak na košt naší slivovice a na povídání o jeho práci. Jelikož mám se zdravotnictvím taky něco společného, bylo o čem povídat a bylo to fajn.

            Transfagaraš. Málokdo z motorkářů, který navštíví Rumunsko, si tu cestu nechá ujít. My si ji vychutnáme počtvrté a snad ne naposledy. Kombinace pěkné zatáčkovité cesty s výhledy na okolní hory je fantastická. Jako obvykle si na jedné z laviček u cesty 

s nádherným výhledem vaříme kafe, baštíme nějaký koláček a nasáváme tu krásu. Pak se přehoupneme přes vrchol a asi 5x na kraji cesty potkáváme medvěda. Zajímavé setkání. Dále pak si u jednoho ze stánků u cesty kupujeme sýr a klobásky a pak už zase obvyklé shánění ubytování. Nějak se dnes nedaří, ale nakonec samozřejmě ano. Jsme v pěkném moderním penzionu Alexandria u dálnice. Je tu i restaurace, tak si dáváme večeři a pivo a nic nám nechybí. Snad malá poznámka k penzionu. Ten má asi 4 patra, stěny i podlahy z leštěného kamene, ale škoda, že se s tím Rumuni moc nemažou. Sprchová vanička se viklá, spáry pěkných obkladů nepěkné (zprasené J)  a nejvíc jsem kroutil hlavou na schodišti. Vstup do jednoho patra končí schodem vysokým asi 25 cm, do druhého patra je schod vysoký asi 12 cm! Nějak to blbě spočítali nebo co J. Koho zajímají ceny, tak ubytování stálo 190 Lei (950 Kč) dvě večeře a 3 piva 100 Lei (500 Kč).

             Dnes je sobota. Nemusíme spěchat. Ubytování u moře v Sozopolu máme zaplacené od nedělního odpoledne. Tam máme v plánu týden lenošení u moře. A v dnešním plánu je jenom taková letmá návštěva Bukurešti s prohlídkou několika zajímavostí města. Za zmínku stojí Vítězný oblouk, který vzdává čest rumunským vojákům, kteří padli ve válce o nezávislost a v první světové válce.

Druhou zastávkou je Palác Parlamentu nazývaný též Ceaușescovým palácem. Je to pravděpodobně druhá největší administrativní stavba na světě (po americkém Pentagonu). Když před tím stojím a vidím ten kolos (mimochodem nádherný) tak si říkám, kam až může vést lidská ješitnost a neomezená moc.

Wikipedie:      Stavba leží uprostřed parku o rozloze 300 000 čtverečních metrů. Je 270 metrů široká, 240 metrů dlouhá, 86 metrů vysoká a podzemí s obrovským parkovištěm sahá do hloubky 92 metrů. Celkem má 12 nadzemních a 8 podzemních pater. Celková plocha všech podlah činí 330 000 čtverečních metrů, což je nejvíce v Evropě. Stavba s objemem přes 2,5 milionu krychlových metrů váží přes 4 miliony tun a je tak těžká, že se ročně propadá o 6 mm do země.

Ceaușescu, posedlý strachem z atentátu, nechal v paláci postavit i atomový kryt a několik tajných únikových tunelů, s nimiž se počítalo jako s nouzovými východy i při posledním summitu NATO. V celém objektu je přibližně 1100 místností, značná část nebyla dosud ani dokončena. Jde převážně o kanceláře, přijímací salony či sály pro konference všeho druhu.

Po poledni opouštíme metropoli a směřujeme k hraničnímu přechodu Ruse. Bez problémů překračujeme hranice a jsme v Bulharsku. Ještě ve městě si všímám nějakého velkého shluku motorkářů, tak zastavujeme a jdu zjistit, co se tu děje. Jedná se o sprint dvojic a má to úroveň. Borci na svých strojích zkouší, kdo je rychlejší. Pěkná podívaná, ale Ivu to moc nebaví, tak po chvilce jedeme dál. Dnes bychom to asi stihli až k moři, ale ubytování je až od zítřka, tak ještě musíme najít jeden nocleh. Přespáváme v postarším hotelu Kanclera ve městě Kaspichan. Zprvu se zdálo, že bude nuda, ale pak přijel autobus „dam ve zralém věku“ a v přilehlé zahrádce hotelu bylo veselo. Holky to rozjely, zpívaly, tančily a my měli večeři i s kulturní vložkou.

            Je krásná slunečná neděle a nám zbývá necelých 200 kilometrů k moři. To bez problémů zdoláváme a po druhé hodině jsme na místě. Krásný resort, prostorný voňavý apartmán, výhled na moře a motorka za plotem pod plachtou. Z nás se stávají dovolenkáři na plný úvazek. Týden procházek, ležení u moře a u bazénu, čtení knížek a čumění na moře. Kromě prohlídky starého Sozopolu jsme nedělali nic.

 A je zase neděle, týden utekl jako voda a my se loučíme s Vladimírem z Ukrajiny, který tu dělá správce rezortu do doby, než to ruské šílenství na Ukrajině skončí.

       Asi 300 km a my opět přes Ruse vjíždíme do Rumunska. V Rosiorii de Vede se ubytováváme v penzionu Family Zone. Pěkný domeček na konci areálu slibuje klidnou noc. Tak tentokrát jsem se přepočítal. S přicházejícím večerem přišlo tak třicet lidí a začala nějaká oslava. Na utišení moderní hudby nepomůžou ani špunty v uších. O půlnoci jsme doufali, že bude klid, nebyl. O půl třetí jsem tam ospalý a naštvaný šel. Sice uměli jenom rumunsky, ale já jim česko-anglicko-rusky nadával, že se tu nedá spát. Kupodivu se hudba ztišila a nám se konečně podařilo usnout.

         Ráno, později než jindy a bez loučení pokračujeme dál na východ. Cílem jsou české Banáty na jihozápadě Rumunska. Přes Craiova, Orşova a pak podél Dunaje jedeme strávit jednu noc do Svaté Heleny. Setkání s místními Čechy, jejichž předkové tu přišli za půdou asi před 200 lety je vždycky příjemné. V obchodě nám obsluha bez problémů shání ubytování u jedné z rodin a my máme střechu nad hlavou. Myšlenkami se vracím tak 50 let zpátky, do mé rodné vesnice, kdy to u nás vypadalo stejně. Večer se kravky a ovce vrací z pastvy, sem tam projede koňský povoz, pak menší kombajn nebo traktor. Ráno mě budí zvonce krav, které se už zase vydávají na svou louku. Lidi jsou milí, skromní a rádi si povídají. My se tentokrát ocitli v rodině Pekových. Jelikož jsou jen o pár let starší než my, povídáme si o životě, dětech a hospodaření. Generace jejich dětí už dávno žije v Česku. Občas je navštěvují, vnuci tu obvykle tráví kousek prázdnin. Kdysi měla „Helena“ až 800 obyvatel, teď asi 300. Ale ve škole se pořád učí česky. Je v ní sice už jen 10 dětí, ale zatím se vyučuje. Co se týká penze, tak paní pracovala celý život doma a tak nebere nic, manžel pracoval v nedalekých dolech na měď, má penzi asi 2000 Lei měsíčně (cca 10 000 Kč). A tak přivýdělek za ubytování je pro ně vítaný. Těch vesnic tu tenkrát vzniklo 7, zanikla pouze jediná – Svatá Alžběta. Mám tu místní atmosféru moc rád a věřím, i když jsme tu letos byli už počtvrté, že se tu ještě někdy podíváme.

     Po snídani, která je tu s večeří vždy součástí ubytování, se loučíme jako s dobrými přáteli, fotíme se na památku a vyrážíme zase na cestu. Stáčíme na sever, projíždíme rozpálený a auty přeplněný Temešvár, najíždíme na dálnici a vjíždíme do Maďarska. Kousek za Budapeští v městečku Tata přespáváme ve stejnojmenném pensionu. Městečko má krásné jezero (Staré jezero), které z něj činí rekreační oblast. Poslední dovolenkový večer si tedy zpříjemňujeme procházkou okolo jezera, dobrou večeří a samozřejmě místním pivem.

           Ráno je počasí zase slunečné a domů nám zbývá asi 350 km. Nechce se nám po dálnici na Bratislavu a Brno, tak volíme cestu přes Komárno, Kolárovo, Sereď a Bytču. Pak se přehoupneme přes Makovský průsmyk a malebným krajem Beskyd přes Velké Karlovice, Vsetín a Tesák domů.

            Co dodat? Problémy byly jen malicherné, jsme zdrávi a v pořádku. Najeli jsme 4000 km, viděli něco poprvé, něco poněkolikáté a stálo to zato. Tak zase za rok, přátelé.