Motocestování

Bosna a Hercegovina 16.8. – 22.8.2025

            Kdysi, je to už víc jak 25 let jsme s partou přátel trávili několik dovolených v chorvatské vesničce Drašnice, na makarské riviéře. No a vloni přišla Iva s nápadem, že bychom se tam mohli zase po letech potkat. A aby to pro nás nebyla jen „obyčejná dovolená u moře“, zpestřili jsme si ji týdenní cestou přes Maďarsko a Bosnu. Našel jsem pár atraktivních míst a jako obvykle v sobotu po snídani vyrážíme.

            Postupně přes slovenské Komárno, pak po maďarských dálnicích okolo Budapešti do Vémendu. Tam jsem objednal jednu noc v penzionu. Sice nebyl podle našich představ, ale na jednu noc dobrý. K našemu překvapení byli majitelé dva sympatičtí mladíci, oba vystajlovaní a milí. Název jejich Penzionu „Náš ráj“ byl přesný.

            V noci byla pořádná bouřka, ale ráno se klube sluníčko a tak to vypadá na pěkný den. Máme zaplaceny 3 noci v Sarajevu a zdolat necelých 400 km nebude problém. Na navigaci zadávám „mimo dálnice“ a jedem. Po chvíli vjíždíme do Chorvatska, které po 100 km zase opouštíme. Po nějakých navigačních zmatcích se dostáváme na to správné místo na periferii Sarajeva. Je to takový zahradní pididomek s koupelnou a WC. Ale je tu čisto, jsme tu sami a venkovním posezení je takový malý bonus.

            V pondělí s prázdnými kufry, plnými žaludky a se sluníčkem nad hlavou jedeme první naplánovanou trasu. Přes Konjic, okolo Jablanického jezera a přes Gornji Vakuf Uskoplje. Po několika kilometrech nás cedule „Prokoško jezero“ posílá vpravo, na lesní cestu. Moc se mi to nezdá, cesta je hodně rozbitá, ale uvidíme. Naštěstí je sucho a zdá se, že těch 10 km nějak zvládneme. Iva má sice jiný názor, ale co ji zbývá. Za půlhoďky to máme za sebou, najíždíme na novou asfaltku a po chvíli jsme na místě. Cedule hlásá, že jsme dojeli do nejhezčí vesnice v Bosně a Hercegovině. V ní je zmiňované Prokošské jezero. Je tu fakt krásně, i když turistů je tu požehnaně. Nejhorší je skupina čtyřkolek, která naštěstí brzo odjíždí a tak si toto místo vychutnáme trošku déle. Dáváme si místní jídlo-takový zvláštní kroucený koláč s tvarohem uvnitř a k tomu něco k pití. Jíme, pozorujeme ostatní a po nějakém čase se vracíme domů.

            V úterý další výlet. Jedeme se podívat na místa, kde se v roce 1984 uskutečnily Zimní olympijské hry. Záhy jsme u torza hotelu Igman, který byl ve své době zřejmě unikátní a jedinečný. Ale vědomí, že se tady v letech 1992 -1995 za občanské války odehrávaly krvavé boje a dokonce se tu popravovalo, dávají tomuto místu zvláštní atmosféru. Pro mě to bylo nepříjemné a po pár fotkách toto místo rádi opouštíme. Cestou ještě fotíme skokanské můstky, vaříme si kafe v jednom z přístřešků určených pro pikniky a odpočinek návštěvníků a tady už v lepší atmosféře užíváme slunečné poledne.

            Po obědě míříme do centra Sarajeva. Parkujeme u čtvrti Baščaršija, kde máme všechno pěkně pohromadě. Kromě osmanského bazaru je tu křesťanská Katedrála Srdce Ježíšova, Gazi Husrev-Begova mešita a kousek vedle je pak Aškenazská synagoga, kterou navrhnul český architekt Karel Pařík. Jdeme dalších pár set metrů a jsme na mostě Latinska Čuprija, kde byl spáchán atentát na následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d’Este a který de facto rozpoutal 1. světovou válku. Dáváme si něco k jídlu a jedeme k dalšímu cíli. Tím je Tunnel of salvation (Tunel spásy).

 (Byl vykopán za čtyři měsíce v roce 1993 uprostřed bosenské války. Umožňoval přísun potravin, válečných zásob a humanitární pomoci do města a umožňoval lidem dostat se ven. Tunel se stal hlavním koridorem, jak obejít mezinárodní zbrojní embargo a poskytnout obráncům města zbraně).

            Prohlídka začíná ve sklepě domu, ze kterého se tunel kopal. Jsou tu expozice podzemních pracovišť a ukázky výstroje a zbraní. Pak už jdeme do samotného tunelu. Ten je asi metr široký a 160 cm vysoký. Zpřístupněno je asi 100 metrů, ale pro představu to úplně stačí. Nakonec sedáme do takového malého sálu a sledujeme filmovou smyčku, která to celé shrnuje. I když všemu úplně nerozumíme, stačí to na to, aby si člověk uvědomil tu hrůzu, kterou obyvatelé Sarajeva museli prožít. Tři roky a deset měsíců na město dopadalo denně kolem tří set granátů, nejvíce 22. 7. 1993 přes 3 500. Celá ta hrůza stála životy více než 23 tisíc lidí. Pro dnešek stačilo.

            Je středa. Opouštíme ubytování a směřujeme k dalšímu cíli našeho putování. Jedeme do Lukomiru. To je vesnička s asi 30 domky, obklopená horskými štíty v nadmořské výšce 1450 m. Na rozdíl od vesničky u Prokošského jezera se tu trvale bydlí a hospodaří. Posledních 20 kilometrů je docela rozbitá cesta, takže jedu jedničkou a dvojkou, občas dávám za tři. Šlo by jet rychleji, ale to bych asi ztratil kufry, které už jsou dnes zase plné. Máme čas a je krásně, tak si to užívám a cíl je odměnou. Připadám si zase na konci světa, protože dál už cesta nevede. Procházíme vesničku, okolo ohrad s ovečkami jdeme na vyhlídku na přilehlý kopec a vstřebáváme tu krásu a jedinečnost místa. U jednoho domečku mají jakési občerstvení s venkovním posezením, tak si dáváme kávu, pak kupuji nějaké místní výrobky a pomalu se vydáváme na zpáteční cestu.

            Po dvaceti kilometrech offroudu jedeme přes Cetinj k jezeru Boračko. To je pěkné  místo na pobyt, nebo třeba jen k přespání na jednu noc. Jezero je obklopené zalesněnými horami a já měl pocit, že tu vládne až rodinná atmosféra. Dáváme si pivo, děláme pár fotek a jedeme dál. Musíme znovu přes Cetinj a pak už podél Neretvy až do Mostaru. Tam máme zamluvené ubytování.

Ráno jsme jedni z prvních, kteří jdou navštívit známý Starý most. Stánkaři teprve otevírají své prodejničky a my už procházíme k mostu. Za bosenské války byl most zničen, v roce 2005 byl zrestaurován a je fakt nádherný. Zajímavostí je, že se tu každoročně pořádá soutěž ve skákání do vody Red Bull Cliff Diving. Od hladiny je to asi 20 metrů, tak to musí být adrenalin i pro diváky.

Pokračujeme přes městečko Široki Brjag k Blidinjskému jezeru. To je zčásti vyschlé, tak jedeme až k samotné hladině udělat si pár fotek. Nikdo tu není, docela fouká, tak se dlouho nezdržíme a za chvilku pokračujeme do cíle dnešního dne. Tím je město Posušje, kde máme asi nejhezčí ubytování za celou naši cestu. Navíc se sympatickou majitelkou a s restaurací přes cestu. Nic nám tedy nechybí, jdeme na večeři a po dobrém jídle a nějakém tom pivu za bubnování dešťových kapek spokojeni usínáme.

            Je pátek, dnes už budeme spát v Chorvatsku u Jaderského moře. Ale den je dlouhý, tak máme ještě dva cíle. Prvním je historické město Počitejl, pocházející z 15. století, kterou na nějakou dobu získal Matyáš Korvín, jehož jméno si matně pamatuju z dějepisu.

            Pak už směřujeme kdo Meďugorje, známému poutnímu místu, kde se v roce 1981 šesti mladým lidem údajně zjevila Panna Maria. Vzniklo tak jedno z nejvíce navštěvovaných katolických poutních míst v Evropě. Dnes zjevně není žádný svátek, ale i tak je tu dost lidí a v kostele probíhá jedna mše za druhou. Na chvilku jdeme i na mši a když se při písni „Thank you Jezus“ podívám na Ivu, vidím, že má v očích slzy. Atmosféra místa je dokonalá. Pak ještě obejdeme obchůdky, kupujeme maličkost na památku a naše putování pomalu končí. Do chorvatské Drašnice nám zbývá 80 kilometrů, ale to už je jiná kapitola.

            Týden se známými, polehávání u moře a pak přes Maďarsko dva dny domů. Za šest dní v Bosně jsme navštívili nejzajímavější místa a jsme zase o něco bohatší.

Pavel B.