Motocestování

Už více než dvacet let se nám s manželkou daří poznávat svět a hlavně Evropu ze sedla motorky. Jen jednou jsme se přidali k jedné, tehdy už protřelé dvojici a vyrazili s nimi za exotikou. Tehdy jsme jako baťůžkáři navštívili Malajsii. Od té doby jsem často přemýšlel, že by bylo pěkné vyrazit zase někam dál. A letos se to konečně povedlo. Využili jsme náhodné možnosti stát se součástí desetičlenné skupiny, jejímž cílem byla Indie. Nešlo o žádný zájezd s cestovkou, ale o poznávání indického Himaláje ze sedla zapůjčených motorek Royal Enfield. Hlavním a jediným organizátorem byl Jaroslav Jindra. A to byla pro mě teprve pecka. Proč? Protože, jak uvádí portál Česko Slovenské filmové databáze, je to kameraman a režisér, který při své práci navštívil vice než 140 zemí světa. Zabývá se zejména dokumentární a cestopisnou tvorbou. Jeho znalosti, zkušenosti a jak jsem při této cestě poznal i kamarádská povaha a osobitý smysl pro humor byly zárukou, že to celé bude přesně to, co jsem hledal.

            Co se týkalo příprav, vše organizoval Jarda. Na nás bylo připravit si tašku s osobními věcmi, vyřídit si mezinárodní řidičák a pohlídat si platnost pasů. Staral se o nás jako o vlastní a měl nekonečnou trpělivost s vysvětlováním všeho co nás čeká.

            Termín se blížil a já se těšil a současně bál, protože létání není mou oblíbenou činností. Bez Lexaurinu do letadla nevlezu, ale koho to zajímá. Musím to vydržet. Už v březnu jsme obdrželi letenky a každým dnem dostávali stále více a více informací o tom co nás čeká a nemine.

            Letěli jsme po skupinách, my byli čtyři. Já, manželka Iva, Marek z Tišnova a Honza z Kolína. Let z Vídně měl 2,5 hodiny zpoždění a to generovalo první problém. Následující letadlo z Díllí na sever, do Srinagaru, nám uletělo a tak první noc trávíme v hotelu. Ten nám včetně všech nákladů zajistila letecká společnost AIR India.

            A tak první podvečer trávíme v ulicích Díllí. Šok. Jinak se to nazvat nedá. Kromě      40 °C na teploměru jsou tu neskutečně přeplněné ulice lidmi a auty. Hluk, troubení, smrad čehosi neidentifikovatelného, vůně jídla a špína kam se podíváš. Ale lidi jsou milí, na tvářích mají pohodu a na pozdrav a úsměv odpovídají stejně. Cítíme se tu bezpečně. Obcházíme nekonečné řady obchůdků a stánků ale brzy se vracíme na hotel, protože už ve 3 hodiny ráno nás taxi veze na letiště. Okolo osmé jsme ve Srinagaru, To je asi miliónové město historického území Kašmír. Zároveň je to bývalé knížectví v západní části Himálaji, dnes nárokované a spravované Indií, Pákistánem a částečně i Čínou. Jak píše Wikipedie, je Kašmír jedním z nejkrásnějších koutů Asie. A my jsme tu pro to, abychom se o tom přesvědčili.

            Z letiště jedeme přímo do půjčovny motorek, kde se setkáváme s ostatními členy naší výpravy. Fasujeme SIM karty, přebíráme své Royal Enfieldy 411, oblékáme se do motohader, své tašky házíme na doprovodný Jeep a vyjíždíme. Další šok. Pokud si dovedete představit totální chaos řízený čímsi neviditelným, hluk a nekonečné troubení, přeplněné cesty auty, rikšami, tuk-tuky, skútry, motorkami a lidmi, tak jste tu správně. Jo, a zapomeňte na blinkry. To se tu nenosí, tady frčí klakson. Každou informaci ostatním sděluji klaksonem. Chci odbočit -  troubím, předjíždím - troubím, jedu kam nemám – troubím. A kde je díra strč aspoň přední kolo, jinak nejedeš. Zapomeň na pravidla kruhového objezdu a všechna ostatní, tady to vypadá, jako by si dnes ráno všichni sedli poprvé za volant či řídítka a šli jezdit. Ono v tom nějaký systém je, ale musíš jej pochopit a hlavně mít pevné nervy a tu správnou drzost. Jo a nepodělat se z nějakého toho škrábance, to se tu moc neřeší. A jezdí se vlevo.

Tankujeme plné nádrže, na řídítkách máme mobil s navigací a pomalu opouštíme město. Tak to už je jiná. První hory na dohled, aut ubývá, tep mi klesá a začíná to, proč jsme tady. Nekonečná údolí a hory, většinou pěkné cesty. Zpočátku jedeme všichni pohromadě, pak zastavujeme na první jídlo a rozkoukáváme se. Vzápětí si Honza stěžuje na motorku, tak stavíme u prvního servisu. Příčina je jasná – zanesený palivový filtr. Ten je v nádrži a ta musí dolů. Chtělo by jej vyměnit, ale v servise jej nemají, tak ho aspoň vyčistí a jede se dál. Ostatní se pomalu osmělujeme a vydáváme se k dnešnímu cíli každý po svém. Někdo spěchá, někdo fotí, někdo se jen kochá, každý dle svých schopností a zájmů. To je teprve paráda. Čeká nás pouhých 80 kilometrů a tak není důvod spěchat. Za tři hodinky jsme podle navigace v cíli. Ale to asi nebude ono, protože jsme někde v horách a kromě stáda ovcí a koz tu není nic, co by připomínalo ubytování. Tak se pár kilometrů vracíme, hledáme něco, co by připomínalo ubytování, ale nic. Vzápětí už přijíždí další, kteří stejně jako my kroutí hlavou. Pak už dorazil i Jarda a telefonem zjišťuje, že souřadnice uvedené na Bookingu jsou trošičku mimo. Musíme se asi 20 km vrátit do Sonamargu. Tam nalézáme hledané ubytování. Dostáváme pokoje, jíme něco z vlastních zásob a povídáním trávíme náš první společný večer. Později dokonce přijel majitel, aby nás trošku uklidnil, protože realita penzionu byla jiná, než tvrdil Booking. Uklidňuje nás čajem a povídáním o místním životě. Brzy jdeme spát. Do oken bubnuje déšť, tak uvidíme, co zítra.

            Je ráno. Tatam jsou mraky a déšť, se sluníčkem nad hlavou vyrážíme na cestu. Už lehce ofrklejší než včera, každý po svém. Dnes nás čeká průjezd průsmykem Zoji La. Jeden z nejhezčích úseků naší cesty. Je to asi 130 km přes město Drass do Kargilu, v nadmořské výšce okolo 3500 m. Krajina se postupně mění, ze zelených luk a hustých lesů se dostáváme do otevřené krajiny s nádhernými výhledy na zasněžené vrcholy. Cesta pod pětitisícovkami se strmými útesy je docela vzrušující a místy mi zrychluje tep. To ve chvílích, kdy mám vedle levého řídítka nekonečný sráz, žádná svodidla a proti nám nezpomalující náklaďák. Když je nejhůř, zastavím. Iva i tak trošku vyvádí, ale musí vydržet. Zpátky nepojedem. Občas se s někým z našich potkáme, sdělíme si zážitky a zase jedeme dál. 

A je to tady! V okamžiku, kdy si v poklidném tempu vychutnáváme průsmyk a jeho panoramata, mi zastavila motorka. Co je? Zkouším startovat, hurá jede. Ale ne moc dlouho. Po 200 metrech zase stojíme. Tak to několikrát zopakuju a smiřuji se s tím, že máme problém. Vypadá to na benzín. Nic jiného mě nenapadá, než že je to stejná závada, jakou měl včera Honza.  Tak nic, zavolám Jardovi.  A zase problém, není tu signál. Naši jsou už všichni pryč, jsme asi poslední. Co teď? Za chvíli u nás zastavují dva mladíci, jeden že je taky biker a že se nám na to podívá. Došel ke stejnému závěru jako já. Asi palivo. Z ničeho nic se tu objevuje malá dodávka se sympatickým řidičem. Tak ho žádám o pomoc, že potřebuji zavést cca 40 km do Drassu. Domlouváme cenu 3000 indických rupií (cca 700 Kč) a s pomocí dalších, kteří u nás zastavili, nakládáme motorku a jedem. Výhledy z auta jsou stejně krásné jako ze sedla motorky, tak si z toho moc neděláme. V Drassu na nás čekají ostatní. My v rychlosti poobědváme a rozhodujeme se, že nás dodávka zaveze až do většího Kargilu, kde jsou větší možnosti motorku opravit. Sotva se rozjedeme, volá Jarda, že je nepojízdný i jeho stroj. Tak se vracíme, nakládáme i druhou motorku a vezeme se až do Kargilu. V motoservisu, kde se veškeré opravy provádí na udusané hlíně prolité vyjetým olejem, se zašlapanými svíčkami a jinými díly, které se měnily při předchozích opravách, dáváme vyčistit palivové filtry (nové samozřejmě nemají). Jarda rozhoduje, že necháme udělat stejný zákrok u všech dalších strojů, ať je klid. To se ukázalo jako dobré rozhodnutí. Z šesti motorek byl filtr čistý jenom u jedné.

Dnes spíme v hotelu, motorky jsou na dvorku a my vyrážíme na obhlídku města. Jako přes kopírák, horko, rušno, troubení a všude plno lidí a aut. Kargil je rušné město se spoustou vojáků, vojenské techniky a kasáren. Nijak nás to nepohoršuje, začínáme si zvykat. Na všechno. Na bordel na cestách a na chodnících, na smrad, špínu, na žebráky i na nekonečný mumraj.

V našem hotelu snídani nenabízí, tak jdeme něco najít. V nedalekém bistru jsme za vzácné hosty, i když maličké porce jídla tomu moc neodpovídají. Ale abych nekřivdil. Oni to tady s tím jídlem moc nepřehání. A s masem už vůbec ne. O co je ale méně masa, o to je více koření. Jídla jsou pálivá a i když vždycky chci „not spicy“, stejně mívám problém to sníst. Ale aspoň nemám zdravotní problémy, koření zřejmě dezinfikuje střeva, tak jsem v pohodě.

Je středa. Čeká nás asi 105 km cesty z Kargilu do Lamayuru. Přejedeme z oblasti muslimské do buddhistické, opustíme Kašmír a vjedeme do správní oblasti Ladakh. Začínáme ve výšce 2670 m.n.m. a přes sedlo Namikala (3718 m.n.m.) a sedlo Fatulatop (4108 m.n.m.) sjíždíme do městečka Lamayuru. Většinou jsme obklopeni hnědými skalami se zasněženými vrcholky pětitisícových štítů. Cesta je krásná, asfaltová a tak si můžu i já vychutnávat tu krásu. Těžko tu rozlehlost a majestátnost hor popisovat, to se musí vidět.

Okolo třetí odpoledne se už ubytováváme v pěkném hotelu s nádherným výhledem na městečko, jemuž vévodí buddhistický klášter. Hned po pozdním obědě jdeme na jeho obhlídku. Pěšky stoupáme nad klášter, na vrchol, který je meditačním místem pro mnichy a v tuto chvíli i pro nás. Ten prostor a až jakási spiritualita pohlcuje i nás. Zůstáváme tu asi hodinu, obdivujeme okolní panorama hor a samozřejmě fotíme. Silný zážitek pro všechny, se kterými se tam postupně potkáváme.

Další den ráno jsme již v šest hodin v klášteře. Na chvíli se stáváme účastníky ranní bohoslužby (buddhisty nazývané pudža). Jedná se o odříkávání manter prokládané přeléváním vody z konviček do různých misek, jejíž význam jsem popravdě moc nepochopil. Přesto si ale myslím, že atmosféru těch okamžiků nikdy nezapomenu.

Dnešním cílem je město Leh. Kdysi centrum království Ladak a sídlo královské rodiny, jejíž palác dodnes tvoří dominantu města. Jedeme asi 120 km nádhernou krajinou po pěkných nových asfaltkách, skoro celý den podél řeky Indus. Zajímavý poznatek z cest je, že dopravních značek tu moc nevidíme. Zato vtipné upozornění na bezpečnou jízdu je na cedulích okolo cest bezpočet. Zpravidla jsou veršované. Jednu pro příklad: „When you drink whiskey, you drive risky“. Cestou zastavujeme na jídlo, dáváme si nějakou smaženou těstovou kapsičku plněnou zeleninou. Moc masových jídel tu není, pravdou ale je, že kuřecí mají skoro všude. Celý den je slunečno, teploty v létě tu dosahují až 40°C (v zimě až -30°C) a celoroční úhrn srážek je pouze okolo 50 mm. Jsme v klimatickém pásmu zvaném vysokohorská poušť.

Po příjezdu do Lehu se ubytováváme v pěkném hotýlku, přímo naproti kostela a školy Moravských bratří. Ty tu byly založeny v rámci misijní činnosti již v 18. století při šíření křesťanství. Společenství Moravských bratří navazuje na někdejší Jednotu bratrskou založenou v českých zemích už v 15. století.

Město je čisté a jeho centrum připomíná moderní promenády v evropských městech s obchůdky a prostory pro odpočinek. Nad hlavou nám tu však vlaje tisíce modlitebních šátků.

Další ráno musíme vyměnit motorky. Zdá se to nelogické, ale s kašmírskou SPZ nás dál na východ nepustí. A tak v jedné z půjčoven zanecháváme naše dosavadní stroje a bereme v podstatě tytéž ale s ladackou SPZ. Pak ještě Jarda vyřizuje nezbytné permity a můžeme vyrazit dál. Dnes si vyjedeme na nejvyšší bod naší cesty – průsmyk Khardung La ve výšce 5359 m.n.m.  Je to asi 55 km zpočátku pěkné, později docela rozbité cesty. Jsem rád že jedu na takovém „přerostlém pionýrovi“, protože je lehčí a nižší než moje GS a v horkých chvilkách nemám se zvládnutím cesty ve dvou až tak velký problém. Za necelé dvě hodiny jsme nahoře. Teplota nízká, odhadem 5°C, ale to nám radost nebere. Nezbytné focení, vychutnání půlhodinky na vrcholu a pak stejnou cestou zpátky. Zajímavé bylo, jak nám při sjíždění dolů mravenčilo v konečcích prstů. Tak intenzivní bolest bych nečekal, chvilkami se mi zdálo, že mi kůže na konečcích prstů snad praskne. Dole se to pomalu uklidnilo a bylo zase fajn.

Je sobota a nás čeká poslední asi 150ti kilometrová etapa na východ – k největšímu himalájskému jezeru Pangong Tso v nadmořské výšce 4250 m. Jeho dvě třetiny jsou už v čínském Tibetu, jeho délka je asi 130 km. Místo je až magické, lidí tu moc není a já mám zase jednou pocit, že jsme dojeli na konec světa. Spát dnes budeme v takových buňkách, ve kterých zřejmě moc teplo nebude. S přicházející tmou se prudce ochladilo, navíc Iva dostala nějaké střevní potíže a tak je o zábavu postaráno. Je v posteli přikryta spacákem a peřinou a stejně klepe kosu. Tak dvě tři hodiny trpí, bere si Ibuprofen a pomalu jí začíná být líp. No nebyla sama, občas se ty naše holky s podobnými problémy potýkaly.

Ráno už je jí trochu lépe, ale využívá možnosti vézt se dnešní den v doprovodném autě. To se během dne ukázalo jako správné rozhodnutí, protože ten den bylo nejhorší počasí za celou dobu naší cesty.

Zima je teda pořádná. Už po prvních kilometrech oblékám všechno co mám a lituji, že jsem si nevzal lepší rukavice. Nějak to vydržím. Nahoře, v sedle Changla pass ve výšce 5384 m.n.m. se potkávám s Honzou, který skuhrá stejně jako já. Je mu zima, ruce zebou a na rozdíl ode mne nemá ani podvlíkačky. Navíc je mlha, trošku prší a spadne i pár sněhových vloček.  No nic, musíme dál. Indové v mlze nepoužívají mlhovky (bůhví, zda nějaké vůbec mají), ale zapínají všechny blinkry. Jsem překvapený, že se něco snaží dělat pro svou bezpečnost. Asi po hodině začíná konečně vykukovat sluníčko, z rozbité cesty najíždím na novou, asfaltovou a zdá se, že nejhorší je za mnou. Za dalších pár kilometrů sundávám mikinu a je zase dobře.

Cestou mě zaujala silueta kláštera Chemrey. Času mám dost, tak se tam stavím. Zase potkávám Honzu a spolu si prohlížíme krásnou architekturu nádvoří kláštera. Fotíme a kocháme se výhledy do okolí. Jo, a nezapomínáme si zatočit obřím modlitebním mlýnkem. Přímluva shora se hodí vždycky.

Po pár kilometrech už pro dnešek naše cesta končí. Jsme ve městě Karu, v malém kempu u řeky Indus. Každá dvojice má svou chatičku a tak odpočíváme a na sluníčku si užíváme pozdní odpoledne. 

Protože je ale čas a v plánu máme nesplněný bod, jedu s Markem a Honzou navštívit pár kilometrů vzdálený klášter Hemis. Je už jen 15 minut do zavíračky, ale na pár fotek a malou prohlídku to úplně stačí. Cestou zpátky fotíme jako zběsilí, protože himalájské panorama nasvícené zapadajícím sluníčkem se asi nikdy nikomu neokouká.

Už od včerejšího dne jsme na zpáteční cestě. Dnes směřujeme do Lehu, kde si zpátky vezmeme naše kašmírské Einfieldy. Počasí ukázkové, okolo oběda se už všichni sjíždíme v půjčovně motorek. Rychlá výměna a za hodinku jsme připraveni pokračovat dál. Celý den jedeme opět nádhernou krajinou zalitou sluncem. Pocit, že víme, kde dnes budeme spát je příjemný. Již podruhé se ubytujeme v hotelu v Lamayuru a jsme tam jako doma.

Den začíná, jak je v tomto hotelu dobrým zvykem, společnou snídaní. Po ní už každý sedláme svůj stroj a čeká nás asi 140 km do Kargilu. Okolní nádheru vstřebáváme všemi smysly, ale pro jistotu fotíme a fotíme. Něco za jízdy, občas zastavíme, abychom měli památku co nejhezčí. Asi tak 10 km před cílem se objevují mraky a zvedá se vítr. No to je mazec. Kromě písku a papíru vzduchem poletují i kousky plastů, po zemi se válí plechovky a veškerý odhozený bordel. Už se nedá ani jet, zastavuji na krajnici a v bezpečí u nějaké zdi těch 15 minut přečkáváme. Počasí se uklidňuje a my dojíždíme do Kargilu, kde máme opět zamluvený hotel.

Předposlední den našeho putování dojedeme do Sonamargu. Cestou navštěvujeme Kargilský válečný památník, věnovaný obětem Pákistánsko-Indické války v roce 1999. Zajímavé je, že zatímco takové památníky jsou zpravidla volně přístupné, tady je to jinak. Vstup hlídají vojáci se samopaly, návštěvník musí předložit pas a vše je řádně zdokumentováno. Prohlídka čistého a opravdu důstojného památníku obětem této války nám zabrala asi půlhodinu. Poté si ve stánku dáme ještě kafe a pokračujeme dále. Když jsem špehýrkou do stánku zahlídl, jak stánkař sladí kafe (nasypal si cukr do dlaně a trošku usypal do kávy), moc na chuti mi to nepřidalo.

Jedeme opět průsmykem Zoji La, po cestě, kterou jsme v protisměru nedobrovolně strávili v kabině dodávky. Teď si to vynahrazujeme a užíváme té krásy kolem. Iva fotí a fotí. Ve druhé půlce cesty se provoz nějak zahustil a z jízdy se stává horor. Více stojíme jak jedeme, spousta aut a náklaďáků v obou směrech a do toho horko a smrad. Chvílemi nás protijedoucí auto vytláčí až na samý okraj srázu a ač stojím, trošku se mi třesou nohy. Iva to za mnou nějak nezvládá a strachy brečí. Naštěstí nic netrvá věčně, po dvou hodinách to máme za sebou. U stánku kupujeme zmrzlinu a zase je dobře. Za chvilku už jsme v hotelu a jdeme se projít. Sonamarg je městečko zasazené do nádherných hor, s obchody a se spoustou možností se ubytovat. Škoda je, že si toho místní moc neváží. Kdyby si občas uklidili, bylo by to vypadalo mnohem líp.

            Naše putování dnes skončí. Máme před sebou posledních 80 km. Blížíme se k Srinagaru a tatam jsou prázdné silnice. Doprava houstne a je neklamným znamením, že jsme tu. Poslední zastávkou jsou Mughalské zahrady. Ty byly založeny už v 17. století a jsou fakt nádherné. Všude čisto, vše je symetricky uspořádané, vodní kanály, fontány, udržované trávníky a pěstěné stromy. Jako spousta ostatních posedáváme, svačíme a vnímáme to hezké kolem.

            Městským mumrajem se proplétáme až k motopůjčovně, kde vracíme náš stroj. Co k němu říct? Royal Enfield Himalayan 411, 24 koní, vzduchem chlazený jednoválec, výška sedla 800 mm, váha 191 kg. Jak jsem už psal, takový větší pionýr, dobře se ovládá, moc to nejede ale pro naše účely dobrý. Nadmořskou výšku motor neřeší. Já bych si ho teda nekoupil.

            Poslední noc ve Srinagaru pro nás Jarda zajistil nádherný zážitek. Spíme na hausbótu na jezeru Dal. Těch jsou tu stovky a začaly se tu objevovat v době britské kolonizace, kdy Maharadža nedovolil cizincům prodávat půdu. Ti si tu začali budovat tyto nádherné hausbóty, které dnes slouží jako atraktivní ubytování pro turisty. Jsme jako v Jiříkově vidění. Náš hausbót byl před pár lety zrekonstruovaný a patří k těm nejkrásnějším. Vyřezávané je tu snad všechno, od zdobení na stěnách přes čela skříní a postelí až po nábytek a stropy. Trávíme tu příjemný večer a jdeme brzy spát. Ráno, ještě před svítáním nasedáme po dvojicích na lodičky a na pohodlné pohovce se jedeme podívat na ranní trhy. Plácání vesla za námi stojícího lodivoda, křik stovek ptáků, svítání a asi hodinová plavba směřující na trhy je dokonalou tečkou za naším pobytem v Kašmíru. Chvíli sledujeme trhovce se zeleninou a pomalu se vracíme na hausbót.

            Následuje cesta na letiště a vzhůru do oblak. Za hodinku jsme v Dillí a taxi nás veze na hotel. Dnešní večer a hlavně zítřejší den máme čas na to prohlédnout si každý podle svých zájmů něco z tohoto obrovského města. My jsme si spolu s Markem, Veronikou a Monikou objednali taxi s průvodcem na celý den. Mimochodem, celé to stálo 850 Kč.

            Postupně si prohlížíme muslimské mešity a minarety, svatyně sikhů (tzv. gurudváry), Lotosový chrám, Červenou pevnost, někdejší sídlo mogulských císařů a vrcholem dne je návštěva starého Díllí. Tady nasedáme na červené rikše, poháněné majitelem, které nás vezou nepochopitelným mumrajem lidí, rikš, aut a stánků.  Je tu veškeré možné zboží a hlavně tuny koření známých i neznámých druhů a vůní. Na zemi posedávají řemeslníci se svým nádobíčkem. Vidím zedníky, malíře, holiče, instalatéra a jiné profese, čekající na své zákazníky. Tady si člověk každou minutu uvědomí, jaký komfort a luxus je svět, který doma má.

            K večeru se vracíme na hotel a další den už nás čeká jen cesta domů.

Jak to celé zhodnotit? Nádherné, nezapomenutelné. Projíždět himalájská sedla, indická přelidněná města, navštívit památky všech možných náboženství a do toho být součástí bezvadné party je zážitek, na který se nezapomíná. Viděli jsme kousek světa, který je jiný než ten náš, ve kterém žijí lidé toužící po štěstí a klidu pro svoje žití jako všude na světě. Mají to ale mnohem, mnohem těžší.